Autorka: Mgr. Marie Plochová Hlávková, Ph.D.
Článek byl zveřejněn v březnovém čísle časopisu Meduňka 2021
Tento článek uvedu příkladem, který navazuje na téma vnitřního dítěte z minulého čísla. Nedávno jsem mluvila s jednou mladou klientkou, studentkou prvního ročníku na střední škole. Tato slečna za mnou přišla se silnými destruktivními pocity. Říkala mi, že má pocit, že je k ničemu a neví, proč žije. Probíraly jsme dopodrobna její temné emoce a z rozhovoru vysvitlo, že se na sebe dívá hodně negativně a nemá se ráda. A pak řekla onu zásadní větu: „Já znám ty cvičení na vnitřní dítě, jak si máte představit sama sebe jako malé dítě a něco k sobě cítit….. Ale já nikdy nic necítím. Vůbec mi to nejde. Jsem k sobě jako kámen.“
Ano, znecitlivělost k sobě je jedním z velkých problémů, s nimiž se setkávám. Pokud jsou práce s emocemi a kontakt s vnitřním dítětem cílem hloubkové práce na sobě, tak citlivost k sobě je klíčem k těmto komnatám. Jestliže je k sobě člověk znecitlivělý a dívá se na jakékoliv své přítomné nebo minulé utrpení chladně a bez emocí, jeho vnitřní trezor se starými bloky je zamčený na mnoho západů a je těžké se do něj dostat.
Většinou poznám znecitlivělost podle toho, že mi člověk popisuje zcela bez emocí dost těžké věci, které zažil. Někdy se u toho třeba i směje. Dotyčnému nedochází, že to, co zažíval, bylo traumatické, protože se z důvodu přežití musel od těch emocí odpojit a nic k sobě necítí. Tato oddělenost od sebe je pak hlavní důvod, proč práce na sobě stagnuje a dotyčný se nemůže pohnout dál.
Nedávno jsem kupříkladu hovořila s jednou mladou ženou, která měla v přítomnosti výrazné potíže sebedestrukčního rázu. V dětství zažila v prenatálním období nechtěnost. Rodiče se kvůli ní brali a chovali se k ní přezíravě, hlavně matka, i po jejím narození. Nikdy nevnímali její pocity a potřeby, nerespektovali ji, vždy ji jen tlačili do toho, co chtějí oni, včetně její školy, zaměstnání, atd.. Výsledkem bylo, že tato žena nešla na školu, na níž chtěla jít, a nakonec měla zaměstnání, které ji nebavilo. Když jsme se o tom bavily, upozornila jsem klientku na to, že její trauma je obzvláště rozsáhlé. Klientka na mě nevěřícně hleděla:
„Nene, to není možné, mě se nic tak strašného nedělo.“
„Bohužel si myslím, že dělo. Akorát vám to ještě nedochází.“
„Já si myslím, že existují horší traumata, třeba když nějakou holku v lese znásilní bezdomovec nebo něco takovýho.“
„To je samozřejmě taky obrovský šok, ale jednorázový a je jednoduší ho zpracovat. Ale představte si, že vy jste v bříšku u mámy do všech buněk dostávala informaci, že by bylo lepší, kdybyste nebyla! A nemohla jste před tím utéct, a to ani po narození, protože máma se o vás ani potom nestarala hezky a nikdo vás nerespektoval. Máte to v každé buňce těla, není to hrozné?“
„Hm…., Stejně mi to nepřijde.“
„Ano, chápu, necítíte to.…. Znáte u sebe, že jste k sobě někdy necitlivá? Říkala jste mi před chvílí něco o svých sebedestrukčních sklonech. Jak přesně vypadají?“
„Rozškrabávám si strupy až do masa, mlátím se kladivem do těla, hlavně do rukou a do nohou. Dříve jsem se i řezala do těla.“
„Hm…, to je tedy síla. A v ten moment vnímáte tu bolest?“
„Ne, jen trochu.“
„To mě mrzí. Moc k sobě ani nemáte cit, že?“
„Ne.“
„A kde si myslíte, že se tyhle sebedestrukční sklony vzaly? Určitě nevznikly ze vzduchu.“
„No…nevím.“
„Tak já vám řeknu, co mě napadlo. Když si představíte to malé miminko, které dostává informaci, že by mělo radši nebýt, že o něj máma ani táta nemají zájem, tak to miminko si to asi nemůže naplno připouštět, a radši k sobě znecitliví, přestane to cítit. Asi si potom ani příliš necení svého těla a neumí se k sobě chovat hezky, když se k němu nechovají hezky jeho rodiče, co myslíte?“
„No to máte pravdu, to mě nenapadlo! Já se opravdu nesnáším.“
„Ano, nesnášíte se, to je vidět. Ale vzorec sebedestrukce nevnikne jen tak, má vždy nějaký původ. Samozřejmě to mohlo být víc věcí, nejenom to, co mě napadlo. Už vám to dává trochu smysl?“
„Hm….ano. Nikdy jsem se na sebe nedívala pozitivně….., asi to nebude jen tak. Vždycky mi to přišlo normální, co jsem zažívala.“
Zde na tomto příkladu je vidět, jak znecitlivělost k sobě vede k dalším nezdravým projevům, jako je třeba nějaká forma fyzické sebedestrukce a sebepoškozování, ale někdy se jedná i o sebedestrukci psychickou. Jsou to všichni ti lidé, kteří se nesnášejí nebo mají „práh bolesti příliš vysoko“ a příliš toho snesou. Buď pak nějakým způsobem poškozují své tělo sami, nebo si nechají ubližovat druhými, žijí třeba v nevhodných psychických nebo fyzických podmínkách a neutečou z nich. Když mluvím s takto znecitlivělým člověkem, zjistíme často, že nemá rozvinutý pud sebezáchovy. Nekope za sebe, setrvává třeba léta ve vztahu, kde je domácí násilí nebo v jiné nevhodné podmínky a vždy si najde nějaký důvod, proč neodejít. Nefunguje mu zdravý instinkt v podobě útěku z nevhodné situace, protože se mu stalo něco, co narušilo jeho vztah sama k sobě. Dívá se na sebe chladně, bez citu a následně si nechá ubližovat nebo ubližuje sám sobě a ani mu to nepřijde.
Znecitlivění k sobě si mnoho lidí ani neuvědomuje, protože jsou na něj od mala zvyklí. Při hloubkové práci na sobě nám však tento mechanismus brání ve zdárném vývoji terapeutického procesu. Je tudíž vždy potřeba klientovi pomoci, aby k sobě zpátky zcitlivěl, doslova našel cit k sobě, a mohl si tím pádem své staré bloky efektivně zpracovávat. Ovšem mnohdy již to samotné uvědomění a pojmenování tohoto fenoménu velmi pomůže a nastartuje cestu změny.
Další moje články o hloubkové práci na sobě najdete zde.
Více o mých dvacetiletých zkušenostech s klienty a o mé praxi najdete v terapeutické knize Hlubinná přestrukturace.
