Neobyčejný psychologický příběh

Kniha Volnost letícího ptáka

Příběh o hledání vlastního života

Marie Plochová Hlávková

Nechte se unést fascinujícím transformačním příběhem, který jde opravdu na dřeň. Psychologický příběh čtyř žen ze současnosti, které odkrývají kořeny svých problémů. Hlavní hrdinky jsou vystaveny situacím, které nebezpečně nabourávají jejich dosavadní směřování a nutí je přehodnocovat život. Jsou konfrontovány se svou vnitřní pravdou, před níž dosud kličkovaly.

Příběhem vás provede tajemná vypravěčka, která chápe neobvyklé souvislosti a vidí za hranu reality. Vydejte se s ní na dobrodružnou výpravu až do nejskrytějších míst v nitru hrdinek, odkryjte překvapivé příčiny jejich současných problémů. A možná zjistíte, že některá témata znáte i ze svého života.

Ponořte se do příběhu o hledání vnitřní pravdy a odkrývání třináctých komnat. Protože to jako jediné může opravdu změnit život k lepšímu.

Silný terapeutický příběh. Pohled do hlubin duše. Čtyři ženy, čtyři výzvy k nalezení sebe sama.

Autorka o tvorbě knihy:

Více než dvacet let pracuji jako terapeutka a astropsycholožka, za ta léta jsem vyslechla tisíce silných příběhů a napsala čtyři terapeutické knihy. Intenzita hloubkového vyprávění mých klientů mne fascinuje a nabíjí energií. Při čtení současné české nebo zahraniční beletrie však často narážím na mělké a povrchní příběhy, které mne neoslovují. Proto jsem se rozhodla napsat vlastní knihu beletrie, přesně tak niternou a hluboce psychologickou, kterou bych si sama ráda přečetla.

Cena knihy je 250 Kč

Recenze čtenářů

Ukázka z knihy:

Z vyprávění Druhé kamarádky:

„Vždycky si vzpomenu, jak jsme seděly kdysi s Larissou v přecpaný Velrybě na kafi, všude zahuleno, hluk, a tak málo místa, že jsme se musely mačkat u stolečku s dvěma dalšíma cizíma chlapama. Jenom jsme tak v depresi seděly a koukaly na sebe, vedle těch chlapů, který byli nějaký asi umělci nebo učitelé na Akádě nebo co, jak jsme pochopily podle jejich konverzace. A my jsme jenom seděly a koukaly, protože nám bylo oběma hrozně blbě. Ani jedna z nás nevěděla, co dál, kam se vrtnout, živořily jsme z malejch ušetřenejch peněz a nedokázaly jsme si najít normální práci, respektive obě jsme ty ‚normální práce‘ před nedávnem opustily. …

… A tak jsme seděly s Larissou v tý Velrybě a přemejšlely o tom, že by možná bylo dobrý jít pracovat do údržby zeleně, jezdit na traktůrku po parku a sekat trávu, člověk je aspoň celej den na vzduchu. Nebo za kasu do supermarketu a klikat zboží a nemít téměř žádnou odpovědnost, když už. Nevěděly jsme, co se životem, protože zase na druhou stranu jsme nechtěly takhle dopadnout, obě jsme měly vejšku a myslely jsme si, že by bylo možný chtít od života něco víc. A Larissa to měla ještě složitější, protože byla Ruska a vrátit se zpátky domů by v tý době znamenalo upadnout do velký bídy a nejistoty, lepší život chtěla najít právě tady. Ale nějak to nešlo, nechtělo nás to ani jednu nikam pustit, ať jsme dělaly cokoliv. Dvě dospělý ženský a černá deka.

Pak Larissa doprostřed toho kavárenskýho hluku řekla, skoro zakřičela, aby to bylo slyšet: „Tohle je úplný dno.“

A já na to: „Jo, to je dno.“

A seděly jsme dál a temně srkaly kafe, na který jsme si tenhle tejden ušetřily z našeho pidi rozpočtu. Umělecký chlápci to moc dobře slyšeli, překvapeně se po nás dívali, ale neodvažovali se nás oslovit, protože z nás to dno úplně čouhalo a bylo velký. Jak výjev z nějakýho jejich obrazu.

Vzpomínám si na tuhle scénu skoro každej den. Mam totiž pocit, že jsem v tom momentě zamrzla, jsem v něm uvězněná a ještě jsem z něj nevykročila. Ty dvě sedící shrbený holky, kouř cizích cigár, voprejskaná zeď za námi, kafe…, cvak.

Rezignovala jsem na všechno, na vzdělání, ambice, vize. Šla jsem pracovat do supermarketu. Klik, klik, klik. Sedim za kasou a nemusim bojovat s žádnejma spratkama, nemusim nikoho přesvědčovat o výhodnosti toho či onoho nebo někomu posluhovat. Nemusim vydávat moc energie. Dát si sváču a kafe vzadu ve skladu. Občas vyndavat zboží do regálu, pro změnu. Pozici zástupkyně vedoucí jsem mnohokrát odmítla, nechci mít žádnou odpovědnost a řešit rozbroje mezi prodavačkama. Mam úplně čistou hlavu a nechávam věci plynout. O nic se nesnažim. Beru to tak, že si tady odpracovávam svojí starou karmu, připíchnutá ke kase a k regálu. Furt to samý, stejný pohyby, stejný slova, dokola a dokola. Žádnej rozvoj, žádnej vývoj. Ano, tohle bílý víno je ve slevě, marmelády máme támhle, tyhle stravenky nebereme, tady je vaše účtenka.

Jsem pořád v tý Velrybě u toho stolečku s kafem. Permanentní dno, ze kterýho už jsem se přestala snažit vyhrabat. Larissa se vrátila do Ruska.“

Cítím, jak mi vyhrkly slzy do očí. Sedím taky u toho stolečku ve Velrybě a zastavil se čas. Vidím kouř vznášející se ve vzduchu a slyším hluk bohémské kavárny. A dvě malé ztracené postavy, které smutně směřují odpolednem do svého pronajatého bytu, v němž každá vlastní jednu postel, jedno křeslo, společný stůl z druhé ruky a židli. Tam si udělají další kafe a napustí si jedna po druhé vanu a naloží se do ní, protože jejich život se zredukoval na kafe a vanu, jediné dva světlé body v tom dně. A ta otázka se tam pořád vznáší, hledají na ni odpověď, ale nenachází ji. Obě moc dobře ví, že musí druhý den zase vstát a zase hledat. A není jasné, jak dlouho to vydrží.

Recenze čtenářů