Autorka: Mgr. Marie Plochová Hlávková, Ph.D.
Článek vyšel v listopadové Meduňce 2021
Ve své terapeutické praxi se občas setkám s někým, kdo se chce zbavit svých potíží a má představu, že to půjde velmi rychle, že nad ním třeba zamávám rukou nebo něco zamumlám, cosi mu vysvětlím, on to během sekundy pochopí a všechny jeho potíže okamžitě zmizí. Bezbolestně, rychle, na počkání. Cvak. Vždy, když vidím u klienta toto očekávání, snažím se mu vysvětlit, že takto rychle to nepůjde. Pokud má zájem o odkrytí pravých příčin svých potíží a chce se podívat na hlubší souvislosti, bez dlouhodobé práce na sobě, která bude pravděpodobně i bolestivá, se to neobejde.
Bolest v hloubce
Za dvacet dva let své terapeutické praxe jsem vyzkoušela mnoho metod, experimentovala s různými přístupy a naživo jsem viděla, jak reaguje lidská duše. Zakotvila jsem nakonec u postupů, které se nevyhýbají pohledu do temných zákoutí psychiky, v nichž můžeme objevit ledacos příjemného i nepříjemného. Ale když se odvážíme tímto temným údolím projít, najdeme vždy o kousek více sami sebe. V této hlubině ovšem většinou objevíme také obrovské množství bolesti, jíž se nedá vyhnout.
Někdy hned v úvodní hodině, když s klientem rozbalujeme kořenovou historii jeho problémů, vidím v jeho očích bolest. Mnohdy je to doslova oceán bolesti. Někdy je to ovšem umně skryto za intelektuální obranou a klient je od svých smutných emocí v první fázi odpojený. Ale když začneme kutat do hloubky a proces běží, proud bolesti začne prosakovat. Jedná se téměř vždy o stará zranění z dětství, která dotyčný člověk kdysi pohřbil hodně hluboko ve svém nitru, ale ony nezmizely.
Mnohdy je klient sám překvapený, co z něho vylézá, protože celý svůj dosavadní život nevědomě pracoval na tom, aby nepříjemné emoční otisky odstřihnul z vědomí. Snažil se nepřipouštět si, jak mocně jej zasáhly nějaké vztahy nebo události z minulosti. Velmi často také klient své dětské stresové zážitky bagatelizuje, což je jeden ze způsobů přežití. A tak klientům vždy pomáhám pohlédnout do tváře jejich psychické bolesti, která nikdy nezmizela, ale pronásleduje je až do současnosti v různých podobách aktuálních problémů. Podoby starých neprožitých dětských zranění mohou být v přítomnosti různé, od vztahových potíží, po různé formy psychické nepohody, depresivních nebo úzkostných stavů, až po všemožné zdravotní potíže a další rozmanité problémy. Jedno mají však společné – vždy pod nimi v hloubce najdeme ložisko staré bolesti.
Kdo vydrží neúprosný pohled pravdě do tváře? Kdo dokáže jít svou vnitřní temnou uličkou a neuhnout, neutéct, neotočit se? Ano, tato cesta není pro každého. Nicméně já vím, že je to jediná cesta k osvobození od problémů. Mnohdy to klientovi vysvětluji na následujícím příkladu: ‚Představte si, že v sobě máte ložisko bolesti, staré bolesti. Vznikla v různých situacích, kdy jste měl v minulosti málo lásky, málo podpory, byl jste vystavený různým stresovým a traumatickým situacím, ale tu bolest a stres jste tehdy nemohl nevypustit pryč. Zůstalo to vše ve vás. Je to skryté někde uvnitř v hloubce, jako stará hluboká hnisající rána. Stále se vám v přítomnosti připomíná a výsledkem je, že nemůžete kvalitně žít. Nepomáhají žádné růžové flastříčky v podobě povrchních metod, tuto starou ránu nepřebijí ani vnější náplasti v podobě nutkavých kompenzačních činností. Jediný způsob, jak vše změnit, je tuto starou ránu otevřít a starý hnis vypustit ven. Je potřeba otevřít ono původní ložisko bolesti a neprožité emoce a napětí uvolnit, vybrečet, vyvztekat, vytřást z těla. To považuji za jediný opravdový způsob, jak ‚vyčistit‘ tu starou ránu. Vylít starou bolest ven. A když ji takto vypustíme z těla i duše pryč, rána se začne konečně doopravdy zacelovat a léčit, až po ní posléze zbyde jen stará jizva. Tato stará jizva již nebolí, jen nám bude navěky připomínat, kde bylo naše zranění. Pak teprve můžeme žít kvalitní a naplněný život, najednou to je možné.‘
Za ta léta praxe jsem zjistila, že odstranění problémů nastane pouze u těch klientů, kteří dokážou v hloubkovém procesu odkrýt a uvolnit staré bolestné pocity. Zdůrazňuji ‚staré‘ pocity, protože někdy přijde na hodinu klient, který říká, jak v přítomnosti neustále brečí nad svou situací, ale nepomáhá mu to v odstranění problémů. Háček je totiž v tom, že se musí jednat o pláč nad původní dětskou situací, která je opravdovou příčinou aktuálních problémů, ne nad dospělou situací, která je pouze následek. Pláč nad dospělou situací možná trochu uleví tím, že se člověk uvolní. Ale tímto pláčem neodchází ono staré zranění, které je skryto v minulosti. Aby se něco opravdu změnilo, potřebujeme si zaplakat nad kořenovou příčinou, která způsobila kaskádu dalších životních problémů. Je zkrátka potřeba si zaplakat nad tím, jak jsme to měli těžké jako dítě, se soucitem a pochopením s tím malým bezbranným tvorem, kterým jsme kdysi byli a který se nedobrovolně nacházel v různých náročných situacích.
Příběh z praxe
Před nějakou dobou mne vyhledala paní, která na sobě intenzivně pracovala pomocí různých terapeutických metod asi deset let. Chodila dlouhodobě na psychoterapii, navštěvovala různé sebezkušenostní semináře, rodinné konstelace, atd.. Za těch deset let se však její problémy nezlepšily ani o milimetr.
Zeptala jsem se jí, jestli nad sebou brečí.
Ona odpověděla: „Ano, brečím, neustále!“
„A pláčete nad tím, jak jste to měla těžké jako dítě?“
„Ne, to by mě ani nenapadlo!“
„Jak to?“
„Já jako dítě si přece nezasloužím soucit.“
A byly jsme doma. Tato paní byla k sobě znecitlivělá a nemohla si připustit svá dětská zranění, natož nad nimi plakat. Je pak pochopitelné, že se nikam nemohla posunout, protože jejím hlavním problémem byla nemožnost vůbec nahlédnout na své dětské rány. Pomocí žádné předešlé metody se nekonfrontovala s tím, že v sobě nese starý oceán bolesti. Přitom to jediné jí mohlo opravdu pomoci.
Americký psycholog a psychoterapeut John Bradshaw dospěl ke stejnému závěru. Na základě svých mnohaletých zkušeností s klienty tvrdí, že v odkrývacím procesu práce na sobě je nutné se konfrontovat se svou ‚prvotní dětskou bolestí‘, jinak změna nenastane. Ve své knize Návrat domů doslova píše:
„Práce s prvotní bolestí zahrnuje skutečné prožívání prvotních potlačených pocitů. Říkám tomu odkrývací proces. Je to jediná věc, která navodí změnu vyššího řádu, hlubokou změnu, která pocity opravdu rozpustí. Při změnách nižšího řádu zaměníte jedno nutkání jiným nutkáním. U změny vyššího řádu přestanete být pod vlivem nutkání. Práce s prvotní bolestí v sobě obsahuje přirozený léčivý proces. Smutek je léčivý pocit. Pokud budeme moci prostě prožívat smutek, vyléčíme se přirozeným způsobem….
Věřte mi, že spousta toho, o čem vám tvrdili, že je legitimní rodičovskou výchovou, bylo ve skutečnosti násilím a ubližováním. Jestliže máte pořád ještě sklon omlouvat a nebo racionalizovat způsoby, kterými vás rodiče kárali, ignorovali nebo používali k vlastnímu sebeuspokojení, musíte přijmout to, že tyhle věci vaši duši opravdu zranily.“
Ano, klient si na začátku hloubkové práce mnohdy ani neuvědomuje, že to, co se mu v dětství dělo, nebylo v pořádku a bylo to stresové a zraňující. Mnoho lidí je natolik identifikováno s nezdravou normou fungování v rodině, že jim ani nedochází, jak to bylo těžké. Nic jiného nepoznali. Považuji tedy vždy za důležité upozornit klienta na to, že některé věci, které se mu děly, nebyly v pořádku. Mnohdy je pro klienta velké překvapení, že kupříkladu veškeré to psychické i fyzické násilí v rodině, neláska, nepodpora, citové zanedbávání, chybějící kontakt s rodičem a málo empatie, nějaká forma zneužívání, nechtěnost, atd.., atd., to jsou právě ony faktory, které vytvořily v jeho duši bolest a napětí.
Lék na duši
A tak s klientem v hodinách postupně odkrýváme celé předivo starých napěťových zážitků, které si v sobě nese a často si to ani neuvědomuje. Zatáhneme za jedno vlákénko, vynoří se další, další, je to celá síť. Síť našeho osudu, celá protkaná bolestí. A my ji pouze potřebujeme zvědomit a dostat z těla a duše pryč, aby se člověk mohl volně nadechnout a nebyl již svazován těmito starými otisky neléčených zranění, které tak fatálně ovlivňují jeho přítomnost.
Slavná psycholožka Alice Millerová ve své knize Dětství je drama popsala tyto skutečnosti následovně: „Zkušenost nás učí, že v boji s duševními chorobami máme natrvalo k dispozici pouze jediný prostředek: emocionálně se dobrat pravdy jedinečné a neopakovatelné historie svého dětství. … Pravda se často jeví jako nesnesitelná. A přece je pravda pro nás tak nezbytná, že za její ztrátu platíme těžkými chorobami. Proto se pokoušíme v dlouhodobém procesu objevit svoji vlastní osobní pravdu, která vždycky bolí, než nám daruje prostor pro novou svobodu…. Svoji minulost nemůžeme ani v nejmenším změnit, škody, jež jsme utrpěli v dětství, nemůžeme vymazat. Můžeme však změnit sebe, můžeme se „vyspravit“, získat zpět ztracenou integritu. Můžeme to udělat tak, že se rozhodneme povšimnout si poznatků o minulém dění, jež jsou uloženy v našem těle, a dostat je do vědomí. Tato cesta je určitě nepohodlná, avšak pouze ona nám dává možnost opustit konečně to neviditelné a přesto tak kruté vězení dětství a změnit se z nevědoucí oběti minulosti v zodpovědného člověka, jenž zná svůj příběh a žije s ním. Většina lidí dělá pravý opak. O svém příběhu nechtějí nic slyšet, a proto také nevědí, že na ně v základě stále působí určujícím vlivem, protože žijí v nevyřešené, vytěsněné dětské situaci.“
Naprosto s Alicí Millerovou souhlasím. Pokud si nepřipustíme své staré bolesti a neprocítíme si je naplno, můžeme se snažit jakkoliv, dělat cokoliv, stejně zůstaneme uvězněni v kulisách minulosti, které si nevědomě znovu a znovu přehráváme. Alice Millerová velmi zdůrazňuje, že je bezpodmínečně nutné se v tomto procesu začít stavět na svou stranu, ne stále obhajovat a omlouvat rodiče nebo další vychovatele, kteří nás kdysi poškodili. Toto omlouvání druhých je fenomén, s nímž se bohužel také setkávám velmi často.
Na první hodině většina klientů nesoucítí se sebou jako s dítětem, které bylo kdysi zraněné, ale mnohdy mají větší soucit s těmi, kteří je poškodili. Toto ‚nekopání za sebe‘, ale omlouvání všech kolem, je mnohdy hlavním prvkem, s nímž se na počátku hloubkové práce musíme vypořádávat. Protože pouze v okamžiku, kdy si přiznáme onu pravdu, která zní: ‚byli jsme kdysi zraněni‘, zatruchlíme si nad tím a připustíme si plný rozsah škod, které to na nás zanechalo, se můžeme posunout dál. Toto je první a zásadní stupeň na cestě k uzdravení naší duše, který ovšem někteří lidé nikdy nepřekonají.
Vím, že pouze poctivým odkrýváním vlákének našich starých bolestných příběhů se můžeme dostat k tomu, kdo opravdu jsme a osvobodit se od starých zátěží. Tato cesta není rychlá. Kdo by se domníval, že si jednou zapláče nad tím, jak to měl těžké jako dítě, a vše bude vyřešeno…, tak to bohužel není. Jsou to hodiny a hodiny protruchlené, proplakané, provztekané nebo plné vybíjeného napětí, které se uvolňuje ze starých nánosů z těla i duše. Odloupnutí každé vrstvy staré bolesti je ale velmi cenné a jsme za něj v tomto odkrývacím procesu vděční. Moji klienti už ví, že když se dostanou do další vrstvy těžkých pocitů, vždy je podporuji, aby se toho nelekali a jen vše nechali volně proudit ven. ‚To je skvělé!‘, radujeme se nakonec spolu s klientem, když si probrečí další své dětské zranění a následně se mu uleví. Vidím jeho oko, které vyplavilo další špetku z onoho oceánu bolesti ven a je nyní o to krásnější a čistší. To je lék na naše duše.
Další moje články o hloubkové práci na sobě najdete zde.
Více o mých dvacetiletých zkušenostech s klienty a o mé praxi najdete v terapeutické knize Hlubinná přestrukturace.
