Trauma a jeho zpracování

Autorka: Mgr. Marie Plochová Hlávková, Ph.D., terapeutka a astropsycholožka

Článek byl zveřejněn v dubnovém čísle časopisu Meduňka 2022

Když jsem před časem řekla nějakému klientovi při vyprávění jeho bolestného dětského příběhu, že zažil trauma, tak se většinou bránil. Tvrdil, že to žádné trauma nebylo, protože trauma přeci znamená, že byl někdo znásilňovaný nebo bitý, nebo byl přinejmenším na pokraji smrti. V dnešní době se však již situace mění a veřejně se začíná hovořit o tom, že trauma může být výsledkem nejen těch velkých násilných událostí, ale může vznikat i za mnohem méně nápadných okolností. Říká se tomu vývojové trauma. Najdeme ho třeba i v rodině, která se navenek může jevit jako plně funkční.

Veškerá citová nevyživenost nebo nechtěnost dítěte, jemné psychické násilí, zážitek alkoholismu rodičů, rozvodové komplikace rodičů, separace od rodičů, narušený vztah s rodičem a další zdánlivě nenápadné věci mohou mít vliv na vznik traumatu.

Je zajímavé, že v podstatě s kýmkoliv si v běžném životě začnu jen tak náhodně povídat, po chvíli se stejně nechtěně dostaneme k tomu, co kdysi zažil on nebo jeho dítě za stresové zážitky a už se přímým vrtem ocitáme v oblasti traumatu. Nedávno jedna blogerka udělala výzvu, aby jí lidé posílali vtipné hlášky, které slyšeli kvůli svému rodičovství, a byla zavalena zprávami o traumatických zážitcích svých sledovatelů. Ukázalo se, že mnoho lidí má zkušenost s domácím násilím, psychickým terorem, zneužíváním, šikanou doma i ve škole. Na to reagovala i oficiální mediální scéna, která překvapeně komentovala, co vše nezdravého se v rodinách odehrává a kolik těchto traumatických zážitků mezi lidmi existuje.

Mne to ovšem nepřekvapuje, setkávám se s těmito traumatickými příběhy dennodenně již od počátku své terapeutické praxe. S klienty se ve skutečnosti prodíráme houštinou jejich starých traumat neustále, jen jsem se naučila tomu pro jistotu neříkat trauma, protože se tohoto slova klienti trochu bojí. Medializace tématu traumatu v posledních měsících ve mně však vzbuzuje naději, že již bude možné pojmenovávat traumatické zážitky pravým jménem a že vejde tato problematika do širšího povědomí. Doufám, že po tomto mediálním průlomu již bude možné říci člověku, který zažil citovou nevyživenost nebo dokonce nechtěnost, že si v sobě zřejmě nese trauma, a on se nebude cukat.

V posledních letech vzniklo mnoho vynikajících knih nebo filmů, které se této problematice věnují. Například film Moudrost traumatu vycházející z praxe Gabora Matého, knihy od Bessel van der Kolka, Petera Levina, Davida Berceliho, Ursuly Wirtz, atd.. Všichni tito autoři různým způsobem pracují s traumatem. Trauma je v jejich kontextu definováno jako situace zahlcení, kdy se člověk dostane do bezmoci a přemoženosti. Děje se mu něco, co se mu nelíbí, ale on se nemůže bránit a ani utéct. V případě vývojového traumatu je pak tato situace bezmoci a zahlcenosti dlouhodobá a prolíná se celým rodinným fungováním, třeba i velmi skrytě.

Nervový systém každého člověka je jinak citlivý, na stejnou situaci zareaguje tedy každý člověk odlišně a i traumatická stopa může být různá. Když však konkrétní člověk vnímá stresový zážitek tak, že je zahlcený, nemá ze situace úniku a nemůže ani bojovat, dojde ke ztuhnutí, zmrznutí. A pokud nezažije ani následně po pominutí stresového zážitku podporu, aby napětí z nervového systému vypustil, třeba v podobě pláče nebo třesu, vytvoří se v něm traumatický otisk. V jeho nervovém systému zůstane zamrzlost, ztuhlost, zkrátka napětí, které si dotyčný nese do dalšího života a třeba to ani neví. Toto vnitřní napětí, traumatický otisk, pak může mít mnoho negativních projevů na psychice i na těle, a to často až po mnoha letech.

Trauma v rodině

Můžeme si vše demonstrovat třeba na situaci malého dítěte, které cítí od svých rodičů nebo od jednoho rodiče málo lásky a citového napojení, je přijímáno pouze podmíněně, nebo zažívá dokonce nepřiměřenou kritiku a ponižování. Toto dítě se necítí být milované a nezažívá pocit bezpečí. Nemůže ovšem z té nevhodné situace odejít, ani s tím nemůže aktivně bojovat, a třeba ani nemá nikoho, komu by se mohlo z tohoto napětí vybrečet na rameni. Je nuceno přijmout vše jako ‚normu‘, vyrůstá v této energii podmíněné lásky a ponižování a v jeho těle i duši se vytváří traumatická napěťová stopa. Výsledkem v dospělosti pak může být třeba jeho nízká sebehodnota, pochybnosti o tom, jestli je hodno lásky, nebo má problém se zdravým vymezováním. Jeho psychická nepohoda může vést třeba k depresivním nebo úzkostným stavům, může mít nutkavé mechanismy chování, závislosti, problémy ve vztazích, atd.. A samozřejmě vzhledem k úzkému vztahu těla a psychiky se nezpracované trauma může projevovat i jako zdravotní symptomy.

Takováto vývojová traumata jsou bohužel všudypřítomná. Jedná se kupříkladu o emocionální nenapojení rodičů na dítě a neuspokojování jeho potřeby blízkosti a bezpečí, nedostatek podpory a zájmu rodičů, nebo snaha o manipulaci s dítětem a jeho ovládání, nadměrně negativní hodnocení dítěte nebo přílišné nároky na něj, oddělení dítěte o rodičů v raném věku, atd.. Jde o spoustu zdánlivě jemných nuancí, kdy nefunguje zdravě vztah mezi rodiči a dítětem a dítě zažívá rodiče jako osoby, ke kterým nemůže mít důvěru a cítit se s nimi dobře.

Jak předcházet traumatu?

V tento moment se vznáší ve vzduchu otázka, jak mohou rodiče dosáhnout toho, aby jejich dítě nebylo ztraumatizováno, protože trauma potenciálně vykukuje v mnoha běžných rodinných situacích. Odpověď je jednoduchá. Nemůžeme dosáhnout toho, aby naše děti nezažily žádné napětí. V životě vždy nějaké napětí nebo potenciálně traumatická situace nastane, to je normální. Jen je potřeba zajistit, aby dítě se svým stresovým zážitkem nezůstalo samo, aby mělo možnost po těžkém prožitku co nejdříve uvolnit své emoce u blízkého člověka v atmosféře bezpečí, vybrečet se nebo vyklepat stres z těla ven. Pokud však dítě nemá k rodičům důvěru a nesvěřuje se jim se svými prožitky, zůstane se svým traumatem samo a napětí v něm zůstane. Takovýto neuvolněný stres se mu uloží jako traumatický otisk do nervového systému, odkud sám od sebe nezmizí. A tím je bohužel zaděláno na problém v budoucnosti, který ovlivňuje jak duševní, tak fyzickou stránku jeho života.

Zde se tedy ukazuje, jak zásadní pro prevenci vzniku traumatu v rodině je atmosféra důvěry, bezpečí a blízkosti. Dítě potřebuje mít možnost volně své emoce před rodiči pouštět ven bez jakéhokoliv posuzování nebo dokonce jejich blokování, naopak za pochopení pro individuální prožitek dítěte. Výroky typu nebreč, nekřič, nebo odvracení se od emocí dítěte, jen ukazují na klima v rodině, které může být velkým líhništěm traumat. I proto se svými klienty vždy dopodrobna zkoumám, zdali mohli v původní rodině volně projevovat své emoce, zdali cítili u obou rodičů pochopení a chodili se jim svěřovat se svými prožitky. To považuji za zásadní indikátor, jestli je u těchto klientů potenciál pro vznik traumat nebo ne. Protože pokud dotyčný díky pozitivní podpoře rodičů mnoho ze svých napětí mohl okamžitě uvolňovat z těla ven, stresové zážitky v jeho nervovém systému nemusely napáchat takové škody.

Jak se žije s traumatem

Když se podíváme na svět tímto pohledem, zjistíme, že skoro každý člověk je menším nebo větším způsobem traumatizovaný. Osobně se domnívám, že stav vztahů v naší společnosti, který není úplně ideální a někdy vykazuje i destruktivní či totalitní tendence, je následkem kolujících nevědomých traumat v psychice jednotlivců. Naše nezpracovaná dětská traumata totiž nezmizí jen tak, často je dokonce i nezáměrně inscenujeme druhým lidem kolem sebe. Tak se vytváří nekončící koloběh traumatu, a to mnohdy i na kolektivní úrovni celých národů.

Moje zkušenost je taková, že člověk, který má v sobě nezpracované trauma, si jej mnohdy nevědomým způsobem projektuje do přítomnosti. Často trpí psychicky nebo fyzicky, není mu v životě úplně dobře, cítí, že ‚to není ono‘, ale třeba ani neví proč. Takových lidí mne vyhledává hodně a vždy v hloubce neomylně najdeme nějaká nezpracovaná traumata.

Většinou tito lidé ani nežijí naplno svůj život a nepoužívají celé spektrum svých zdravých energií. Nezdravé psychické mechanismy přežití, které si museli jako děti vytvořit na obranu před traumatickým zahlcením, jim totiž ani neumožňují používat svou životní energii naplno ve svůj prospěch. Mnohdy v sobě mají nějakou vnitřní část doslova umrtvenou. Často zjišťujeme, že jsou disociovaní, oddělení od svých emocí, znecitlivělí sami k sobě, nebo mají dokonce silný program sebedestrukce. Výsledkem pak může být i to, že si v dospělosti zinscenují znovu celou traumatickou scenérii, kdy nevědomě vytvoří sobě i svým dětem podobné traumatické prostředí, ve kterém vyrůstali oni.

Jak si zpracovat trauma

Naše traumata z minulosti je možné si zpracovat, je možné uvolnit ono staré napětí z nervového systému a zlepšit si život. Ovšem nejde to samo, člověk na tom musí zapracovat a většinou potřebuje nějakého průvodce, nejlépe terapeuta znalého věci, který jej doprovodí. A záleží samozřejmě také na tom, jakého průvodce zvolí, technik pro práci s traumatem je totiž více a každému vyhovuje něco jiného. (Existují například techniky SE, EMDR, TRE a další.). Mě osobně se jako nejefektivnější pro práci s traumaty osvědčilo několik terapeutických postupů, které s klienty neustále využívám.

Především jsem dospěla k tomu, že tyto věci nelze zpracovat rychle během několika málo hodin. Otisky bolestných traumatických zážitků jsou mnohdy hodně hluboké a potřebují čas, aby se mohly v bezpečném terapeutickém rámci vynořit. Zároveň jsou často skryté ve více vrstvách, proto není možné do tématu jednou dvakrát rýpnout, párkrát si o tom s terapeutem popovídat a představovat si, že vše je vyřešeno a všechny následky zmizí. S klienty se tedy propracováváme do hloubky postupně a dlouhodobě, kolem tématu spirálovitě kroužíme a uchopujeme ho z různých úhlů pohledu.

Jako hlavní cíl naší hlubinné práce vnímám s klienty postupné prokutání se ke starým ložiskům napětí a jejich uvolňování přes emoce nebo tělo. Jak jsme si totiž říkali výše, vytvoření traumatu v nervovém systému nastane především tím, že nedojde v dětství k jeho uvolnění přes emoce (pláč, truchlení…), nebo přes tělesné vybíjení, kdy není dítěti po zažitém šoku umožněno se třeba rozklepat a ztuhlost v těle zůstane. Všichni klienti, kteří se potýkají s následky dětského traumatu, mají dle mých zkušeností v těle uložené ložisko napětí, které lze dodatečně uvolnit opět pouze přes emoce nebo tělo. Pochopila jsem, že intelektuální uvědomění a pouhé slovní sdílení zážitku, bez emocí nebo tělesných vjemů, zde nestačí.

Pokud se však dotkneme ložiska starého traumatu přes pocity (truchlení, smutek, slzy, vztek…) nebo přes tělesné vjemy (vibrace, mravenčení, mrazení, horkost…), pak teprve nastává opravdová změna a posun. Proto s našimi klienty používáme různé strategie, které jim pomáhají se bezpečně kontaktovat s jejich prvotní bolestí a vypustit ji ven. Zároveň s tím někdy probíhá i tělové vybíjení, kdy odchází traumatický náboj pryč přímo přes tělesné vjemy. Pokud v průběhu dlouhodobé terapeutické práce dochází opakovaně k takovémuto přirozenému vybíjení přes emoce nebo tělo, je z mého pohledu velká naděje, že si klient trauma zpracuje a život se mu vylepší. Energie mu začne zdravě proudit, neboť v nervovém systému již nemá žádný ‚špunt‘, který by tok života blokoval.

Když se nám podaří s klientem prokutat opravdu do hloubky k jeho starým ložiskům napětí a uvolnit je, život se mu výrazně mění k lepšímu. Všechny původní psychické nebo fyzické příznaky mizí a on najednou vstupuje na svobodné území, do svého opravdového života.

Sdílení informací o traumatech

Zpracovávání starých traumat, oněch těžkých násilných, ale i těch vývojových, má dle mého velký smysl. Můžeme tím ozdravit nejen sebe, ale celou společnost a zlepšit naše celkové mezilidské klima. Považuji tedy za velmi důležité informace o traumatech šířit. Velké množství lidí si v sobě totiž nějaké trauma nese, ale mnohdy si to vůbec neuvědomuje, a nebo neví, že to má následky v jejich životě a že je možné na tom pracovat. Ale cesta existuje. Buďte prosím nyní i vy všichni šiřitelé těchto důležitých informací. Děkuji.

Více o mém hloubkovém způsobu práce s klienty a ukázky z mé praxe najdete v terapeutické knize Hlubinná přestrukturace.

Další moje články o hloubkové práci na sobě najdete zde.