Autorka: Mgr. Marie Plochová Hlávková, Ph.D.. Článek byl zveřejněn v dubnové Meduňce 2021.
Jak se zbavit nezpracovaného napětí a staré psychické zátěže? Je třeba se ponořit do minulosti, nebo je lepší se zaměřit na ryzí přítomnost a žít ‚tady a teď‘?
Máme vyzkoušeno, že pro účinné zpracování potíží funguje velmi dobře uvolňování staré zátěže z minulosti. Tento postoj hledání příčin v minulosti ale nemusí vyhovovat všem. Obzvláště příznivci bytí v přítomném okamžiku by nám mohli vytknout odklon od přítomnosti a ztrátu kontaktu s realitou. Souhlasím s tím, že bychom si všichni měli uvědomovat „tady a teď“ a užívat si přítomnost, jenže dle mých zkušeností jsou to často právě ony historické zátěže, které nám kontakt s přítomností blokují. Všechny nutkavé myšlenky, strachy, pocity méněcennosti, smutky, závislosti, vztahové potíže, zdravotní příznaky a další problémy, to jsou závoje vzniklé v minulosti, které nás oddělují od čistého přítomného bytí. Proto v naší metodě preferujeme přímý postup do hloubky, což je dle mých zkušeností nejrychlejší cesta, jak si bloky zpracovat.
Nicméně existují samozřejmě lidé, kterým tato cesta nevyhovuje nebo kteří se z nějakých důvodů třeba ani nemohou spojit s minulostí. Jsou to klienti, kteří se od své minulosti natolik odstřihli, že si téměř nic nepamatují. Nebo klienti, kteří jsou znecitlivělí sami k sobě či mají tak silnou intelektuální obranu, že nejsou schopni si své minulé pocity procítit ani za pomoci různých metod.
Ovšem i přes přítomné prožitky, pocity a tělesné vjemy se můžeme krásně spojit s oním nezpracovaným napětím, které si v sobě nosíme. Stačí jen chvíli zůstat v přítomném okamžiku, vnímat své pocity a nikam neprchat.
Kupříkladu jedna klientka, která trpěla workoholismem a nedokázala se ani na chvilku zastavit, se zkusila setkat se svými přítomnými pocity a přineslo jí to velký průlom. Tato paní mi na prvních hodinách povídala o svých dětských traumatech a nic přitom necítila. Dohodly jsem se tedy, že zkusíme vycházet pouze z pocitů, které cítí v přítomnosti. Jednoho dne si tedy doma sedla na gauč a zkusila zůstat sama se sebou a vnímat své aktuální pocity a tělesné vjemy. Bylo to pro ni těžké, protože před svými pravými pocity stále utíkala do nějakých činností.
Ale teď se zastavila a začala cítit obrovskou úzkost, zmítalo to s ní ze strany na stranu, nemohla popadnout dech, padla na zem a prožívala něco jako absťák. Připadala si najednou jako bezcenný kus hadru, který pokud nepracuje nebo něco nedělá, tak nemá nárok na existenci. Procítila si svůj silný pocit méněcennosti a pocit, že nemá žádnou hodnotu, když nepodává výkony. A najednou jí došlo, že takto se cítila celé dětství před svými rodiči, kteří v ní vzbuzovali pocit, že má hodnotu pouze když pracuje nebo něco dělá. Propadla do obrovského pláče a poprvé v životě si doopravdy procítila tu hrůzu, jak se cítila jako dítě. Když se pak opět vynořila nad hladinu, její workoholismus z velké části zmizel a byla schopná se poprvé v životě zastavit a „jen tak být“ sama se sebou. Na tomto příkladu je tedy vidět, že je možné se probourat k minulému napětí čistě i přes práci s přítomným prožitkem a aktuálními vjemy, jen je potřeba si je opravdu procítit.
Přes přítomné prožitky je možné se spojit se starým napětím i v případě, kdy nás v aktuálních situacích zaplavují nadměrné emoce, které neodpovídají vnější situaci. Jsou to ony situace, kdy nás třeba nepřiměřeně rozčílí něco, co ve skutečnosti nestojí za takový vztek, nebo se rozpláčeme v situaci, kdy k tomu není důvod.
Jedna klientka mi popisovala své velmi nepříjemné pocity, které cítí ke své spolupracovnici, která jí má dodat svůj podíl práce, ale stále od ní nic nepřichází. Klientka se snažila kolegyni kontaktovat, volat jí, ale ta telefony nebrala a osobnímu setkání se vyhýbala. Klientka propadla do pocitu bezmoci a beznaděje. Připadala si jako zoufalý ponížený čekatel a žadonící zoufalec a rozjely se jí silné depresivní pocity.
Když jsme si o této situaci povídaly, sama klientka mi říkala, že nechápe, jak je možné, že cítí takto silné emoce. Není to otázka života a smrti, tato práce se může dokončit i později, žádný nadřízený ji kvůli tomu nebude peskovat. Bylo jasné, že její nadměrné pocity neodpovídají reálné situaci.
Zaměřily jsme se tedy na to, co jí emoce připomínají z minulosti. Být zoufalý ponížený čekatel, žadonící zoufalec, čekat až někdo splní, co slíbil, ale on to neplní a vy stále čekáte….. A najednou jsme byly doma. Klientky otec! Celé dětství stále jen čekala, až si s ní bude hrát, až na ni bude mít čas, a on ho skoro nikdy neměl. Vždy jí něco slíbil, ale téměř nikdy to nesplnil, a ona stále jen čekala, doufala, že možná, snad, tentokrát…… A opět nic. Zklamání nebralo konce.
Kolegyně jí tyto dětské pocity svým chováním, které připomínalo klientčina otce, spustila a ony se vyvalily v plné nádheře. Když jsme toto pojmenovaly, klientka dlouho plakala, líčila mi své dětské zoufalství a nekonečné čekání na tátu. Najednou jí problém s kolegyní úplně přestal zajímat a uvědomila si, že se jedná o malichernost, ale že ta hlavní bolest se týká jejího vztahu k otci.
Zde je vidět, jak je možné i přes přítomné situace a pocity nahlédnout za oponu a uvědomit, co z minulosti nás ovládá a nedovolí nám užívat si ono kýžené „tady a teď“. Nicméně pokud si to procítíme, zase se naše schopnost bytí v přítomnosti zlepší.
Další moje články o hloubkové práci na sobě najdete zde.
Více o mých dvacetiletých zkušenostech s klienty a o mé praxi najdete v terapeutické knize Hlubinná přestrukturace.
