Čas jako civilizační výmysl – Pavel Ploch

Článek by publikován v únoru 2015 v internetovém magazínu Rokycanské listy

Autor: Ing. Pavel Ploch

Čas je blud. Je to zbytečnost. To si zase vymysleli lidé. Toto jsem neopsal z žádných novin a ani jsem to nikde neslyšel, to ke mně náhle přišlo a navíc jsem se s tím ztotožnil.:-) Je pravdou, že jsem ovlivněn učením německého filozofa a duchovního učitele Eckhardta Tölleho, který staví na síle přítomného okamžiku.

Začnu od přírody. Je možné se dočíst v odborných publikacích, že příroda je závislá na dvou hlavních charakteristikách, které řídí životní cyklus, a to na teplotním průměru a na délce světlé části dne. Dovedu si představit, že pokud budu medvěd, tak mě bude zajímat, že je mi zima nebo teplo a pak, že vidím více světla nebo méně a podle toho se budu chovat. Příroda to ještě má vyšperkované ročními obdobími, kdy padá listí a probíhají přípravy na spánek, spí se, potom se zase velí vstávat a fungovat a nakonec vše zraje a zklidňuje se. A tak to běží v těchto cyklech neustále. Zvířata, květiny, stromy, řeky…Vše má svůj smysl, svou úlohu, svou roli a svůj přirozený rytmus.

No a pak jsme zde my, lidé, jsoucí též součástí přírody. Můžeme si však také říci, že jsme si našli své místo tomto přírodním koloběhu, resp. víme, proč jsme tady? Možná právě proto, že nevíme, jsme si vymysleli čas, který nás ještě více vzdaluje od přirozených rytmů.

Libí se mi ta velmi známá odpověď Dalajlámy na otázku, co ho na lidstvu nejvíce překvapuje. On odpověděl: „Lidé. Obětují zdraví, aby vydělali peníze, potom obětují peníze, aby znovu získali zdraví a pak se tak znepokojují budoucností, že si neužívají přítomnosti a tak nežijí ani v přítomnosti ani v budoucnosti. A žijí tak, jako by nikdy neměli zemřít, a potom zemřou bez toho, aby předtím žili“. Mnoho z nás říká: Už, aby byl zítřek nebo ještě pět let a už se těším do důchodu. Ale co teď a tady? Troufám si tvrdit, že málokdo z nás žije každou minutou, každou sekundou ukrajující náš koláč života. A troufám si dokonce tvrdit, že žádná sekunda, minuta neexistuje – čas prostě není! A když čas není, tak co je tedy? Tak by mohl znít dotaz a odpověď zní: „Je teď a tady“. A tak to je stále! Čas si vymysleli lidé. Ano, díky němu funguje společnost, plánují se projekty, vstává se podle něho do práce, chodí se podle něho spát a tak dále, a tak dále. Pokud bychom to vzali z tohoto pohledu, tak to má čistě praktický rámec a je to v pořádku. Tak to vidím.

Ale teď vezměme esoterické hledisko „času“ a to, co více bychom od něj měli chtít. Největší hrozbou, co bychom měli od „času“ chtít, je očekávání či upínání se na budoucnost. Osobně jsem si v životě dával hodně cílů, plánů a vizí, hodně z nich se mi podařilo naplnit, ale vždy jsem se divil, proč nejsem po jejich naplnění šťastný a pokud jsem byl šťastný, tak proč to netrvalo dlouho a byla to pouze krátká chvíle. No a teď s odstupem času si mohu již odpovědět, že jsem se příliš upínal na ten konkrétní moment naplnění, příliš jsem od té chvíle očekával a to byla past. Neužíval jsem si cesty, po které jsem šel k danému cíli. Teď bych tu chybu už nechtěl opakovat. Nechtěl bych být například horolezcem, který leze na nejvyšší horu světa jen kvůli vrcholu. Chtěl bych být tím, který leze, protože ho lezení baví a vrchol bere jako případnou šlehačku na dortu. Hledal jsem štěstí vždy na konci dané cesty a přitom jsem ho už dávno měl. Teď a tady je to, oč to tu zde běží. Jen se naučit tak žít.

Přítomný okamžik je lékem proti pojmům jako je „zítra“, „za rok“, „až budu v důchodu“, jelikož mnoho z nás žije v omylu, že až budou dospělí, budou se mít lépe, teď musí poslouchat rodiče. Dospělí si zase představují, že až půjdou do důchodu, jak si budou to nicnedělání užívat. No jo, ale co mezi tím budeme dělat?

Závěrem mě napadá to, jak by se změnil náš život, kdyby zítřek nebyl. Co bychom udělali jinak? Jsem přesvědčen o tom, že medvěd by udělal to, co dělá běžně, ale co my lidé, kteří jsme si vymysleli čas? Tik tak, tik, tak, nádech, výdech, čas běží:-)

Naše alchymické procesy vnitřní proměny – Marie Hlávková

Článek byl publikován v prosinci 2014 v časopisu Meduňka.

Autorka: Mgr. Marie Hlávková, Ph.D.

Často se u svých klientů setkávám s otázkou, jaký má život smysl? Proč žijeme? Jen proto, že nás rodiče náhodou zplodili nebo proto, abychom si očistili karmu z minulých životů? Jaké má smysl to klopotné pachtění, v něž se život občas proměňuje? Jak to, že jsme tu a tam doslova „drceni“ okolnostmi a tlačeni na hranu svých možností? Jaký má smysl se v tomto kolotoči stále protáčet?

Mnohé z nás neutiší v tomto dotazování ani obvyklé smysly života v podobě zplození dětí a péče o ně a nebo vlastního tvořivého projevu, jenž nejvíce oceňuje slavný psychoterapeut Irvin Yalom. A tak zůstáváme opět jen sami se sebou, se svým tělem a duší. Osobně se domnívám, že ulpívání na čemkoliv vnějším coby smyslu života může vést ke zklamání. Ale vždy vidím v očích svých klientů jiskru, když se přeorientují z vnějšku dovnitř a začnou více vnímat řeč své duše, svého těla a rozmotávat prvotně neprostupnou houštinu svého nevědomí. Neboť ty vnější okolnosti a vztahy, které nás drtí a k něčemu tlačí, obvykle jen naznačují, že sami v sobě nemáme něco zpracovaného. Pokud tedy uděláme obrat zvenku dovnitř, zažijeme často zvláštní nové uspokojení.

Pro mne osobně je proces práce na sobě to pravé „dílo“, jak jej nazývali dávní alchymisté. Výsledkem jejich snažení mělo být zlato, kámen mudrců, elixír života, hermafrodit, atd., ale podle dlouholetého bádání C.G. Junga (Výbor z díla III. a VI.) se jednalo především o vnitřní proměnu a transformaci osoby samotného alchymisty. Zajati v magickém myšlení alchymisté projektovali své vlastní nevědomí do hmoty alchymických substancí a nástrojů, přičemž výsledek v podobě hmotného zlata nebo dalších artefaktů se nikdy nedostavil. Ale ukazovaly se vnitřní výsledky v psychice adepta. I proto vytrvalo jejich úsilí mnoho staletí, neboť síla touhy setkat se sama se sebou a dospět k celistvosti, byla nezměrná. Ano, cílem alchymistů podle Junga bylo – sjednocení vědomí či jáské osobnosti (mužský princip) s nevědomím (ženský princip), což vytváří novou osobnost, která obsahuje obě komponenty. I proto byl v některých případech u alchymistů výsledný cíl hermafrodit nebo další symboly ukazující na povýšení do výjimečného spirituálního stavu. Šlo o tzv „bytostné Já“, celost a vnitřní jednotu, která přesahuje omezené možnosti našeho ega.

Dospět k tomuto cíli však tehdy ani nyní nebylo vůbec jednoduché. Alchymisté zdůrazňovali silné duchovní a morální kvality adepta a bylo jim jasné, že této cesty není schopný každý. Jung píše, že této cesty „…je schopno jen málo lidí. (Neboť mnozí jsou pozváni, ale málokdo bude vybrán“). A tito nemnozí se na takovou cestu vydají z vnitřní nutnosti, pokud ne přímo nouze, neboť tato cesta je úzká jako ostří nože.

Tento můj oblíbený citát si velmi často připomenu v okamžiku, kdy ke mně přijde nový klient a povídáme si o jeho potížích, které by si rád zpracoval. Uvažuji o tom, zdali tento člověk má šanci být „ten nemnohý“, nebo mu jeho vnitřní překážky a následně i vnější překážky znemožní pokračovat dál. Vím totiž, že proces vnitřní proměny není žádná procházka růžovým sadem a už vůbec není možné jej uskutečnit v krátké době. Většinou se jedná o mnohaletou intenzivní terapeutickou práci sama na sobě pomocí různých metod.

Prima materia, to znamená výchozí substance proměny, kterou alchymisté někdy definují jako původní „chaos“ nebo nerozlišenou hmotu, je vlastně náš vnitřní výchozí stav, z něhož na sobě začínáme pracovat. Jsou klienti, kteří přicházejí opravdu doslova v chaosu a ve svém životě se z pohledu hlubších souvislostí téměř neorientují, silně projektují svá nezpracovaná zranění na svět kolem. Jsou pak překvapeni, co se z jejich zmatku může vylíhnout za zajímavé souvislosti a jak je možné se na věci dívat z hlubšího pohledu. Ale přijdou i lidé, kteří na sobě už nějakým způsobem pracovali a v jejichž chaosu jsou již jasná místa. Často mají spoustu věcí intelektuálně pojmenovaných a přinášejí kvalitní vhledy do příčin svého stavu. Uvědomují si některé své projekce do vnějšího světa.

V obou případech ale stejně stojíme na začátku procesu proměny. Ani v jednom případě totiž ještě nedošlo k opuštění pozice vědomého ega, slovy alchymistické teorie – k „setkání krále s královnou“. Oba typy lidí jsou totiž stále ještě zafixováni na úrovni ega, intelektu, které má dle Junga mužskou kvalitu. A to i přesto, že druhý typ klienta chápe hlubší souvislosti, nicméně nemá je ještě na určité vrstvě procítěné, nedošlo většinou k setkání s vnitřním ženským principem, s nevědomím, se starými zraněními a traumaty ukrytými pod povrchem v těle a emocích.

Tato fáze je v alchymii stejně tak důležitá, jako když v pohádkách hloupý Honza sleze z pece a vydá se do světa. Ego (král) sestoupí z trůnu a vydá se do oblasti nevědomí – ke královně, do vody, do podsvětí – setkat s tím vším, co bylo dosud skryto pod povrchem. Tím, že král opouští svůj trůn, vzdává se nadřazenosti intelektu, svrchovanosti ega a přistupuje na skutečnost, že samotný intelekt je „malý pán“ a sám o sobě není kompletní. To je v terapii velmi zásadní zlom. V intelektu a v šedé kůře mozkové totiž sídlí (kromě mnoha důležitých funkcí) i mnoho našich psychických obran, nezdravých vzorců chování a patologických programů, které nás blokují. Pokud jim sebereme výsostní postavení, může se nám hodně ulevit.

Samotné „sestoupení z trůnu“ našeho intelektu ale není zcela jednoduché, bývá provázené mnoha úzkostmi. Klienti mi kupříkladu často říkají, že mají strach do terapeutického procesu nastoupit, protože si nemohou dovolit se zhroutit. Při vzdání se kontroly svého ega očekávají zhroucení, kolaps, ztrátu hranic, valící se oceány emocí, deprese a neschopnost normálně fungovat. Tyto strachy ukazují dle Junga na „bázeň a odpor, jež každý přirozený člověk vůči příliš hlubokému ponoření do sebe sama pociťuje“. U některých lidí může ale symbolizovat i skutečnost, jak příliš velkou moc dali svému intelektu a kontrolují a potlačují své nevědomé emocionální impulsy. Je vidět, jak moc se jejich ego bojí ztratit kontrolu.

Katastrofický scénář naprostého kolapsu ještě u žádných mých klientů, kteří do procesu nastoupili, nenastal. Jedná se sice mnohdy i o nepříjemné emoce a tělesné vjemy, ale při pomalém sestupu do nevědomí, kdy dochází k postupnému odlupování intelektuálních obran, má dotyčný šanci se konfrontovat jen s takovou dávkou emocí či tělesných vjemů, kterou jeho systém zvládne zpracovat. Tento pomalý postup v alchymické sérii obrazů Rosarium, jíž Jung analyzuje, symbolizuje postupné setkání krále s královnou nejdříve oblečených, posléze svlečených, dále ponořených do lázně a následně souložících. Pomalé pozvolné setkávání vědomí s nevědomím, obnažování se a „svlékání“ vrstev našich neautentických masek a her vrcholí ponořením nahého krále a královny do lázně, která symbolizuje jakési rozpouštění dvou oddělených substancí, návrat do temného počátečnímu stavu, do dělohy. Tato fáze přerůstá do obrazu hieros gamos neboli posvátného sňatku krále a královny, jejich fyzického spojení nazývaného též jako coniunctio, sjednocení protikladů. Naše vědomí se doslova spojilo s nevědomím, vrátilo se do původního nediferencovaného stavu, přijalo nevědomí jako svého rovnocenného partnera se všemi obsahy, jenž v sobě ukrývá, což je velmi „plodný“ akt. Došlo ke sjednocení ducha a hmoty.

V této souvislosti je zajímavé zmínit, že při kraniosakrální biodynamice se často vracíme, při napojování na naši původní zdravou esenci, k první buňce, vzniklé těsně po oplodnění, jíž jsme kdysi byli. Tento kontakt s počátečním otiskem zdraví, který je v první buňce v děloze obsažen, je nesmírně léčivý. Vracíme se k tomu bodu, kdy jsme ještě byli počáteční nediferencovaná jednota, vše bylo v pořádku, kdy jsme ještě byli napojeni na univerzální tvořivou sílu, kdy jsme nebyli vychýleni a odděleni. Návrat k tomuto původnímu spojení na počátku našeho života má sílu přestrukturovat celou naši osobnost v souladu s tím, kým opravdu jsme.

Tato fáze dokonání sestupu do nevědomí, do„podsvětí“, je však v mnoha mýtech následována smrtí hlavních protagonistů. I v alchymii bezprostředně po coniunctiu následuje smrt krále a královny a jejich pobývání v hrobě. Na psychické úrovni dochází ke smrti starého zúženého vědomí, které bylo přemoženo nevědomými silami, konfrontujeme se tedy naplno se starými zraněními a traumaty, které mnohdy zcela vychýlily náš život. Tím se dostáváme ke slavnému „dílu v černém“, fázi smrti.

Tato fáze procesu vnitřního procesu proměny bývá velmi obávaná, neboť kdo by se chtěl dobrovolně konfrontovat s našimi nejtemnějšími démony a s psychickou smrtí? Ale „ti nemnozí“, kteří došli až sem, se této fáze již obvykle nezaleknou. Konfrontace s tabuizovanými a skrytými tématy a pocity, o nichž mnohdy ani oni sami neměli tušení, je ve skutečnosti velmi ozdravná. S klienty se v této fázi paradoxně velmi raduji, protože „to leze ven“, i když oni se mnohdy necítí příliš dobře. Nicméně náhled na to, že se právě nacházejí v „díle v černém“ jim pomáhá projít touto tmou bez paniky a s otevřeným vědomím. Pak je možné si i kupříkladu přiznat svou nechuť žít a tento pocit si naplno procítit. (Obzvláště v této fázi je třeba zůstat pouze na psychické úrovni a prožívat své případné představy smrti pouze imaginárně.)

Někteří klienti, kteří byli více či méně nechtěnými dětmi, se v tento moment někdy konfrontují se smrtí, jíž byli vystaveni v prenatálním období. Ukazuje se jejich vnitřní boj proti pocitu, že by měli zemřít, který zakoušeli celých devět měsíců v bříšku a následně mnohdy i v dětství. Plné zvědomění této hrůzy a procítění si pocitu ohrožení místo očekávané lásky, bývá silným zlomem, po němž se teprve mohou poprvé „vtělit“ a narodit na svět.

V této fázi procesu dochází slovy alchymie k černání, rozkladu, hnití, rozpadu a spálení staré formy. Náš starý život v jeho původních rámcích ztrácí význam, staré způsoby chování odumírají, ztrácíme kupříkladu smysl dosavadních snah nesených mnohdy nezpracovanými komplexy a falešnými ambicemi, naše původní zaměstnání je pro nás najednou mrtvé, odpadají z nás staré nefunkční vztahy a my se ocitáme na naprostém dně, bez falešných berliček, v psychickém i fyzickém rozpadu. Bez toho, aby se stará zranění ukázala v plné síle a vše staré, vystavěné na špatných základech, shnilo, se však nemůžeme posunout dál. Potřebujeme se jako had vysvléknout ze staré kůže.

Po této temné fázi následuje v alchymii „dílo v bílém“, očista, vzkříšení a nové zrození. Rodí se náš vnitřní hermafrodit, alchymické zlato, kámen mudrců, naše nová celistvost a vykrystalizovaná osobnost. Spojili jsme se s oblastí duše, od níž jsme byli odpojeni, stáváme se opravdu „vědomými“ a svobodnějšími, vyčistili jsem si stará zranění. Již nemusíme obsahy svého nevědomí prožívat v projekci na vnější okolnosti a vztahy, můžeme začít budovat základy našeho nového, autentičtějšího života. Zjišťujeme, kdo doopravdy jsme a co doopravdy potřebujeme. Staré bloky jsou na určité úrovni zpracovány, vybity z těla, vylity z emocí a v nás se objevuje nový, čistý prostor, který můžeme zaplnit sami sebou. Pomalu začínáme realizovat změny, život se rozjíždí, možná poprvé skutečně a doopravdy.

Když tedy opět položím otázku, jaký má náš život smysl, myslím si, že právě v procházení vnitřního alchymického procesu a ve vybrušování vnitřního kamene mudrců, ve zvědomování svého života a práci na sobě. Určitě to není o tom, že jednou tímto procesem projdu, a tím vše končí, neboť budu až do smrti sedět osvícená na obláčku. Náš život je dle mého řada alchymických procesů, řada vrstev nevědomí, které je třeba zpracovat, a nepochybně se jedná o celoživotní práci na přibližování se ke své podstatě. Ale možnost dát sama sobě takovouhle váhu a považovat proces zvědomování sebe za hlavní náplň života, přináší úplně jiný životní pocit. To má smysl.