Autorka rozhovoru: Mgr. Zuzana Paulusová, redaktorka časopisu Meduňka. Článek byl zveřejněný v dubnovém čísle časopisu Meduňka 2019.

Astropsycholožka a terapeutka Maruška Plochová Hlávková spolupracuje s Meduňkou od jejího počátku – v rubrice Astroporadna radila (a občas stále radí) na základě horoskopu čtenářům s jejich problémy, kromě toho napsala řadu inspirativních článků na různá témata (např. ženský princip, generační linie a mnoho dalších). S velkým zájmem čtenářů se setkaly její knihy Hvězdy a duše (2010) a Léčení duše aneb Cesta k sobě (2013), v nichž formulovala některé zkušenosti ze své bohaté praxe (obě vyšly v edici Knihovnička Meduňky). V současné době Marie připravila další knihu, v níž srozumitelně popisuje celou svou terapeutickou metodu a inspiruje všechny zájemce o práci na sobě. O tom všem, i o mnohém dalším, jsme si spolu povídaly v následujícím rozhovoru…

Ohlédnutí…

Od předcházejícího velkého rozhovoru pro Meduňku, který vyšel v souvislosti s vydáním tvé knihy Hvězdy a duše, uplynulo devět let. Co se od té doby stalo v tvém životě?

Dá se říct, že se toho změnilo hodně. V době, kdy jsem vydala knihu Hvězdy a duše, jsem byla na určité vnitřní křižovatce. Bylo mi 35 let, už 11 let jsem pracovala jako astropsycholožka a terapeutka, byla v tom úspěšná, moje čekárna byla stále plná klientů. Zároveň jsem jako „hobby“ dělala doktorát z výtvarného umění a měla jsem v této oblasti našlápnuto ke slibné akademické kariéře, mohla jsem udělat „výhybku“ a zajet do univerzitních vod, učit na vysoké škole, dokonce jsem dostala konkrétní nabídku. Ovšem to, co nastalo po vydání knihy Hvězdy a duše, mi ukázalo jasný směr. Ozývalo se mi tolik lidí, kteří na sobě chtěli opravdu hloubkově pracovat, dostala jsem tak velké množství děkovných mailů, že mne tento silný proud doslova pohltil. Vyhledávali mne lidé, kteří byli po přečtení mojí knihy už připraveni na hlubinnou práci na sobě. Tahle neuvěřitelně silná vlna, trvající vlastně až doposud, mi ukázala, že moje práce s klienty má smysl a může druhým opravdu pomoci. S lehkostí v srdci jsem tedy odmítla nabídku vyučovat na univerzitě, absolvovala jsem pak ještě výcvik kraniosakrální biodynamiky a své možnosti práce s klienty tak ještě rozšířila o tuto úžasně účinnou tělesnou metodu.
A změnil se i můj soukromý život – po vydání knihy Hvězdy a duše jsem se seznámila se svým manželem Pavlem, což je člověk, se kterým si skvěle rozumíme a vzájemně rezonujeme, filosoficky jsme na stejné vlně, i když on vychází z velmi mužských východisek, kromě jiného je mnohonásobným mistrem republiky v kickboxu. Jsme nejen manželé, ale i spolupracovníci, o čemž bude ještě řeč.

Dvacet let pracuješ s klienty, vyslechla jsi stovky příběhů, řešíte nejrůznější témata.
Co nejdůležitějšího ses za tu dobu naučila? Dozvídáš se při terapiích něco i o sobě?

Za nejdůležitější považuji poznání, že za každým naším trápením stojí vždy nějaká historická „díra“, psychické zranění, nedostatek lásky, generační zátěže, nebo obecně trauma a to, že dotyčný člověk narazil na temnotu a zraněnost druhých lidí, kteří se nechovali lidsky. Všechna bolest podle mého názoru pramení z historického vývoje šedé kůry mozkové odstřižené od našich původních zdravých instinktů a pudů, od přirozených emocí. Stačí, když si člověk přečte takovou základní knihu, jako je Škola malého stromu od Forresta Cartera. Na ní je vidět celá tragédie naší civilizace a to, do jakých temnot jsme se dostali vlivem zdeformovaného rozumu odstřiženého od lidskosti a přirozenosti. S klienty tedy ve skutečnosti stále procházím příběhy utrpení, i když pokaždé v jiných reáliích. Vždy je potřeba hodně soucitu a pochopení, aby se rány začaly zacelovat.

O sobě se dozvídám mnohé, protože terapeuty jsme se přece stali právě proto, že jsme sami kdysi zažili nějaké „díry“, jen jsme oproti klientům ve vývoji o kousek v předstihu a máme nad situací nadhled. Ale stejně se nakonec v příbězích klientů dívám znovu a znovu sama na sebe.

Metoda hlubinná přestrukturace

Právě jsi dokončila knihu Hlubinná přestrukturace, můžeš ji čtenářům představit? Co od ní můžou čekat?

Kniha Hlubinná přestrukturace je jakýsi „alchymický extrakt“ toho nejlepšího, co jsem se při práci s klienty naučila. Přináší ve zhutněné podobě moje hlavní postupy a metody, které mi za těch dvacet let při práci s klienty fungovaly, a to vše ukazuji na skutečných příkladech z mé praxe, takže se nejedná o nějakou suchou teorii, ale doslova o praktickou příručku práce na sobě. Prezentuji v ní svou osobitou a originální metodu práce na sobě, kterou jsem vytvořila a nazvala „hlubinná přestrukturace“ a popisuji své hlavní krédo, jímž je hledání hlubších příčin problémů. Právě tento můj přístup klienti vždy nejvíce oceňovali. Často jsem slýchala výkřiky typu: „Proč mi to někdo neřekl už dřív? Je to tak jednoduché! To je neuvěřitelné, jak to do sebe zapadá!“ a podobně. Kniha Hlubinná přestrukturace tedy popisuje hlavní principy mé práce a zároveň se snaží pomoci druhým, inspirovat je a navést k tomu, aby i oni sami zkusili na svůj život nahlížet jinou perspektivou, novým hlubinným pohledem, který jde k jádru problému a nezůstává jen na povrchu. Chci ukázat čtenářům, že se nemusí pořád motat jen v bezvýchodných kruzích. Když dokážou jít až ke kořeni a své potíže si zpracují u příčiny, najdou navíc jako bonus sami sebe a své zdravé energie, které možná dosud ležely ladem.

Proč ses rozhodla tuto knihu napsat a tím vlastně svou originální metodu vydat všem?

Celá léta jsem poslouchala příběhy klientů a najednou mi začalo docházet, že se vzorce jejich vnitřního prožívání opakují. Když jsem posté vystopovala v příběhu klienta vzorec nechtěnosti se stejnými prožitky a následky, mnohokrát viděla, jak jsou klienti znecitlivělí vůči sobě samým, jak „nekopou“ za sebe, ale dokonce omlouvají ty, kteří jim ničili život, když jsem to znovu a znovu musela být já, kdo je učil něco k sobě cítit nebo s emocemi konstruktivně pracovat, pochopila jsem, že u mnoha lidí existují podobné duševní zákonitosti a není to náhoda. Přistihla jsem se, že říkám stále dokola stejné věty a ony klienty vždy osloví, protože přesně tyto věty dotyčný v daný moment potřebuje slyšet, aby „to zaklaplo“. Začala jsem si tedy uvědomovat, že v práci na sobě existují opakující se zákonitosti a schémata, a také jsem si začala připouštět, že můj způsob práce je originální a nedá se zaškatulkovat do žádného jiného terapeutického směru.

A pak jsem jednoho dne v květnu 2018 čekala po práci na autobus v Praze na Kačerově. Najednou mou myslí projela jako blesk informace, že bych měla napsat knihu, která bude sumarizovat mé zkušenosti a základní vzorce potíží klientů a že by to byla má vlastní osobitá metoda práce na sobě s názvem Hlubinná přestrukturace. Byla jsem z toho nápadu dost překvapená, protože jsem v té době byla doslova zavalená klienty, cítila se přepracovaná a naopak jsem chtěla své pracovní dny zredukovat. A najednou, že „prý mám vytvořit svou vlastní metodu“ a napsat o tom knihu? Vůbec jsem tomu nerozuměla. To by samozřejmě vedlo ještě k většímu pracovnímu nasazení, což jsem vůbec neplánovala. Nicméně jsem se tomu „podivnému“ nápadu otevřela a během desetiminutové cesty autobusem jsem napsala názvy všech dvanácti kapitol, které jsou v nezměněné podobě teď v knize.

Přiznávám, že jsem z toho stále překvapená. V září jsem po večerech začala knihu psát a šlo to úplně samo, za čtyři a půl měsíce jsem ji měla napsanou. Nikdy v životě jsem nenapsala tak dlouhou knihu takovým tempem, ale nesla mě nějaká vyšší síla, jinak bych to nemohla fyzicky zvládnout.

A právě proto, že celý tento projekt, svou metodu a i knihu vnímám jako „poselství Universa“, rozhodla jsem se, že si nic nebudu držet pod zámkem. Získala jsem dojem, že mnou mají projít informace, které mají posloužit druhým, a to by nebylo možné, kdybych sdílení informací blokovala nějakými autorskými právy. Budu ráda, když moje metoda a moje postupy pomůžou druhým na cestě k sobě, nebo dokonce budou pro začínající terapeuty návodem a inspirací, jak pomáhat druhým.

Proč jsi zvolila pro metodu a pro svou knihu právě tento název?

Ten ke mně „přišel“ samovolně. Při práci hledáme s klienty v hloubce těla, snažíme se vynést na povrch hluboko uložené emoce, pátráme v klientově minulosti, kolikrát se ponoříme tak hluboko, že se ocitneme až v prenatálním období. Plácat se na povrchu nemá smysl. Proto jsem zvolila slovo hlubinná. A druhé slovo přestrukturace souvisí s tím, že my vlastně měníme – přestrukturováváme – staré vzorce a bloky, přestrukturujeme něco v nitru člověka a navenek se vynoří úplně nová osobnost, vnější problémy mizí „samy od sebe“. Člověk se dostává blíž sám k sobě, začnou mu docházet souvislosti, jeho život se mění. Přestrukturovat v tomto smyslu znamená změnit život k lepšímu.

Jak mohou čtenáři a zájemci o osobní rozvoj s touto knihou pracovat?

Kniha je koncipovaná tak, aby zatřásla zaběhanými stereotypy myšlení, nabízím v ní sebereflexivní způsob nazírání, vlastně v ní vybízím čtenáře, aby začali přemýšlet jinak, dívali se do hloubky, snažili se chápat souvislosti. Kdyby tak lidé mysleli ve svém běžném životě, ulevilo by se jim a obecně by se svět stal lepším místem. Lidé by třeba nezůstávali tak dlouho v destruktivních vztazích, v nevyhovujících povoláních, prostě v situacích, které je činí nešťastnými.

Kniha mi připadá jako návod či inspirace k určitému způsobu myšlení a pohledu na svět…

Přesně tak jsem to zamýšlela. Ukázat v knize čtenářům, jak je možné přemýšlet o světě a hlavně o sobě. Na konci každé kapitoly jsou otázky, které mají čtenáře ještě více „pošťouchnout“ k tomu, aby se zamysleli sami nad sebou a nad souvislostmi, pokud by jim unikly v běžném textu.

Může se člověk „hlubinně přestrukturovat“ sám, bez terapeuta – průvodce, nebo je vedení terapeuta nutné vždy?

Jsem přesvědčená, že sám to člověk nedokáže. Občas se na mě obracejí klienti s tím, abych jim doporučila nějaké knížky, že na sobě budou pracovat sami, ale četba sebelepší knihy může člověka posunout jen do určité míry. Sám na sebe totiž člověk nenahlédne. Po přečtení knihy je schopen si něco uvědomit, ale každý má v sobě nějakou slepou skvrnu nebo území, které vyžaduje zpětnou vazbu od druhého člověka. Tu je možné získat na individuálním sezení i při skupinové práci na sobě. Jde o to dostat se skutečně do hloubky, k uloženým starým blokádám, což je podle mých zkušeností bez průvodce nemožné.

Síla vůle?

Pokud chce člověk se sebou opravdu něco udělat, posunout se, jakou roli v tom hraje jeho vůle? Stačí dobrá vůle k tomu, abychom se dobrali nějakých výsledků?

Vůle je vynikající a je dobře, že ji máme. V procesu hlubinné přestrukturace může vůle pomoci hlavně v tom, že člověk bude chodit na osobní nebo skupinová setkání pravidelně. Že vytrvá, i když se bude zdát, že se při sezeních dlouho „nic neděje“ nebo když se naopak budou dít „podivné věci“. Vůle tedy v tomto případě znamená spíš kázeň, umožňující vytrvat a předčasně z procesu práce na sobě neutíkat.
Ale ve smyslu duševních dějů vůle nefunguje, tam je naopak potřeba nechat věcem tak trochu volný průběh a jen se otevřít tomu, co z našeho nevědomí bude „samo“ vystupovat. Na těchto územích může být vůle dokonce kontraproduktivní. Mám klientku, milou a snaživou mladou ženu, která si načítá knihy, píše zápisky, zkrátka hodně se chce posunout. Na začátku terapie jsme dospěly k tomu, že její úporná snaha proces terapie blokuje. Ona tak „tlačí na pilu“ a tolik se snaží, že obsahy nevědomí, ony křehké a jemné „vnitřní víly“, před ní prchají…

Jiná moje klientka, manažerka zaměřená na výkon, na konci každého sezení přísně hodnotila, jestli jsme „udělaly nějakou práci“, tlačila na mne i na sebe. S takovým přístupem se ale také nikam nedostaneme. Při terapii se noříme do vnitřních vod, kde platí jiné zákonitosti, a vůle a výkon jako hybná síla tam nefunguje. Analogicky, když se fyzicky ponoříme do vody, přestávají platit zákony gravitace a platí zákony jiné. Člověk může procesu pomoci tím, že se otevře vnitřním obsahům, které začnou vycházet na povrch, i když to můžou být zpočátku jen jemné emoce nebo tělesné záchvěvy.

To znamená být vůči sobě pozorný…

Ano, všímat si, věnovat pozornost drobným signálům, novým prožitkům, přicházejícím po sezeních, nenápadným pocitům, tělesným vjemům, probíhajícím v mezidobí mezi terapiemi, novým tématům snů atd.

Je možné se nové vzorce chování naučit?

Nedávno jsem shlédla přednášku Bruce Liptona, s první částí jsem zcela souhlasila – mluvil o tom, jak nás formuje prostředí, v němž vyrůstáme, že dítě prožívající v prenatálním období pocit, že je nechtěné, je tím formováno zcela jinak, než kdyby bylo chtěné atd. Ale v momentě, kdy začal hovořit o tom, že se sami můžeme naučit novým vzorcům chování, které si racionálně vybereme, jsem s ním souhlasit přestala. Měla jsem v terapii desítky lidí, kteří se snažili svoje blokády zpracovat a odstranit tím, že se pozitivně programovali, snažili se nové vzorce „naučit“. Jenže v těchto případech se vždy po nějaké době ukáže, že naučený vzorec chování nejde skutečně do hloubky, že je to jenom vrstva. Pokud se dotyčný dostane do krizové situace, začnou z něj vystřelovat jeho původní mechanismy a ukáže se, že to téma nemá zpracované. Hlavní teze, kterou říkám klientům, zní: rozum nemá léčivý potenciál. Rozum má informativní funkci, může pomoci témata pojmenovat, což v určité fázi terapie velmi pomáhá. Ale ke skutečnému procesu léčení může dojít jen tehdy, když se propracujeme k hlubokým emocionálním vrstvám. Druhá možnost léčení je dostat se k vnitřním obsahům přes tělo.

Jak nahoře, tak dole…

V knize zmiňuješ, že hlubinná přestrukturace má esoterický kořen – to by mohlo někoho vylekat. Jaký způsob myšlení tedy tato metoda předpokládá – od terapeuta i od klienta?

Esoteriku má spousta lidí zaškatulkovanou jako „bláznivou duchařinu“. Možná se někdy setkali s kartářkou, která jim napovídala nějaké nesmysly nebo si v souvislosti s tímto pojmem představí rozevlátou ženu tančící na louce v batikované sukni (nic proti tomu, také jsem kdysi měla batikovanou sukni…). Jenže esoterika obecně znamená princip „pohledu dovnitř“. Esoterika říká, že to, co nás obklopuje, není všechno, Že jsou tady další síly, v nás i nad námi. Způsob, jak pracuji s ezoterikou, má lidi vést k tomu, aby vystoupili z uvěznění ve hmotě. Někdy jsme uvězněni v určitých chybných a nepravdivých mechanismech chování, a někde uvnitř nás existuje naše pravá podstata, která se ale vůbec nedostane ke slovu.

Snažím se klienty vést k tomu, aby si uvědomili, že nějaké situace, které si vytváříme, jsou vlastně jen „kulisami“ a tvoříme si je, protože v sobě máme nějaké bloky. Ale v podstatě takové kulisy vůbec nepotřebujeme, protože náš pravý potenciál je jiný. A dále vycházím z hermetiky, což je směr nazvaný podle Herma Trismegista, který pojmenoval základní esoterické zákonitosti. Vycházím z jedné z těchto zákonitostí – „jak nahoře, tak dole“, k ní jsem si doplnila ještě „jak uvnitř, tak navenek“. Tento princip v praxi vypadá takto: přijde klient, který žije v destruktivním vztahu a brzy se ukáže, že v sobě má nezpracované své vlastní bloky, díky kterým si tuto situaci podvědomě vytvořil. On není obětí náhodných okolností. To, co se nám děje, odráží náš vnitřní stav. Když ke mně tedy přichází klient na horoskop s tím, že řeší nějaké vztahové neharmonie nebo jiné vnější těžkosti, vždy mu říkám, že musíme začít rozborem jeho vlastního osobního horoskopu, protože všechno, co se mu děje, vychází z něj samotného a z jeho vlastních energií a nezpracovaných blokád. Princip „jak nahoře, tak dole“ platí tedy obzvláště názorně právě v astrologii a znamená to, že když jsme se narodili, planety symbolizovaly, jaké energie a bloky si v sobě neseme a jaké reálné situace pak můžeme zažívat a vytvářet si je. My pak vlastně otisk planet zhmotňujeme v realitě svým životem.

Čtenáři Meduňky tě znají jako astropsycholožku a autorku dlouholeté zajímavé rubriky Astroporadna. Souvisí metoda hlubinné přestrukturace s astrologií?

Hlubinná přestrukturace není na astrologii závislá, ale v některých momentech se psychologickou astrologií inspiruje, právě třeba v onom hlubinném pohledu na realitu a v pochopení toho, že existují vyšší síly, než jsme my. Ale je pravda, že hodně klientů u mne nejdříve absolvuje psychologický rozbor horoskopu, protože to je vynikající východisko pro práci na sobě. Díky horoskopu zjistíme, jaké všechny nezpracované bloky a neharmonie rodičů i předchozích generací se do nás otiskly, jaké máme vlastní energie a náš pravý potenciál, nebo jaké si v sobě neseme „žáby na prameni“. Tyto energie, bloky a skutečný potenciál člověka jsou symbolicky vyjádřeny postavením planet a jsou dány už při narození. Když tyto energie a bloky v horoskopu pojmenujeme, pro klienta to někdy znamená průlom, který krásně nastartuje proces hlubinné přestrukturace.

Co má být výsledkem procesu hlubinné přestrukturace?

Cílem je se od těchto bloků a neharmonií osvobodit, uvolnit svůj pravý potenciál a dostat se ke své vlastní zdravé podstatě. V horoskopu vidíme, jak by stav zdraví mohl vypadat, ale bohužel ve většině případů lidé svůj vlastní zdravý potenciál nežijí a jsou uvězněni v oněch nezdravých kulisách, které si vytvořili. Svůj potenciál často používáme třeba jen z jedné třetiny, což je velká škoda. Když postupně zpracováváme ony „žáby na prameni“ – vnitřní bloky, potenciál se začne osvobozovat a klient to cítí. Najednou v něm začne ožívat určitá dosud ušlápnutá vnitřní část, a postupně, jak proces pokračuje, ji začne třeba zhmotňovat i v realitě – začne třeba víc sportovat, přihlásí se na kurzy malování nebo si najde jinou práci, více odpovídající jeho schopnostem. Úžasné je, že proces osvobozování pravého potenciálu postupuje úplně sám – potenciál uvolňujeme „jen“ tím, že postupně odstraňujeme „žáby z pramene“. A člověk začne být najednou plný energie a radosti, dosud utlačené emoce začnou volně proudit. Najde spokojenost a štěstí, často si jinak zařídí život, udělá podstatné změny. Je úžasné to sledovat. Jak už jsem zmínila, podmínkou ovšem je, že se musí během procesu hlubinné přestrukturace dostat ke svým emocím nebo ke svému tělu.

Jak může tomuto procesu napomoci klient sám?

Přistoupí na způsob uvažování zaměřený dovnitř. Moji dlouhodobí klienti už jsou na tento způsob vidění a chápání světa zvyklí a sami přicházejí s různými interpretacemi situací, které prožili, jsou už schopni pochopit, co jim ten který prožitek říká o nich samých. Sami už v praxi uplatňují princip „jak uvnitř, tak navenek“ a tím se postupně stávají více vědomými, svými vlastními léčiteli.

Role terapeuta

Jak na sobě pracuješ ty sama?

Pracuju na sobě už asi dvacet let, absolvovala jsem deset let klasické psychoterapie, skupinové terapie, různé další alternativní terapie, terapie zaměřené na tělo, stále chodím na kranioterapii… Prošla jsem toho spoustu a sama na sobě jsem vyzkoušela, co funguje a co ne. Potkala jsem řadu kvalitních terapeutů a také několik terapeutů, kteří podle mne pomáhající potenciál neměli. Pochopila jsem, že výběr terapeuta je cesta, většinou může jeden terapeut pomoci člověku v nějaké fázi a pak nastoupí někdo další nebo jiná metoda. Je to vývoj a terapeuti člověka vlastně jeho vývojem organicky provázejí.

V knize rozebíráš téma výběru terapeuta podrobněji, můžeš jen stručně shrnout, jak poznám, že terapeut, kterého jsem oslovila, je pro mne „ten pravý“ a naopak?

Terapeut by dle mého měl fungovat jako vědoucí prvek, který chápe souvislosti a je schopen koordinovat onu „detektivní práci“ odkrývání hlubších příčin problémů. Také je velmi důležité, aby terapeut byl na straně klienta, opravdu s ním soucítil a chápal, jak ho některé věci z minulosti poškodily. Nikdy by neměl témata klienta zlehčovat, bagatelizovat nebo se dokonce stavět na stranu těch lidí, kteří klientovi v dětství ublížili. Velmi často je rolí terapeuta naopak upozorňovat klienta na to, že některé věci, které se mu v minulosti staly, jej pravděpodobně poškodily, protože klientovi třeba dosah těch věcí do přítomnosti vůbec nedochází, neboť je sám k sobě znecitlivělý.

Ale i v tomto postoji „být na straně klienta“ se může někdy skrývat léčka – pokud ke mně přijde despotický klient a líčí mi, že všichni okolo něj jsou příšerní a on je nejlepší, měla bych ve zpětné vazbě dát jeho patologickému jednání hranice. On třeba svým jednáním poškozuje druhé lidi, ale vůbec si to neuvědomuje a od svých blízkých tu zpětnou vazbu není ochoten přijmout. Obecně by terapeut měl umět nastavit hranice a rozlišovat, co je dobře a co špatně. A aby toho byl schopen, musí mít velmi mnoho odpracováno na sobě, nahlédnuté své vlastní vzorce a bloky a mít korektiv vypěstovaný vlastními zkušenostmi. Každý toho schopný není. Konkrétně u despotických klientů jim méně zkušený terapeut může „skočit na špek“ a do té léčky se chytit. Dále by se terapeut neměl stavět se do nadřazené role toho, kdo „to ví“. Protože já samozřejmě něco vím, ale ve skutečnosti netuším, jaká je přesně cesta toho člověka a kam by se měl ubírat. Ale můžu mu pomoci jeho vlastní cestu objevit. Problémem některých současných terapeutů je, že svoji cestu nebo metodu považují za jedinou správnou. Terapeut by neměl člověka kárat nebo v něm vyvolávat pocity viny. To je už dogmatické pojetí a pak jde spíš o psychický problém samotného terapeuta.

V knize zmiňuješ svou víru v to, že člověk je v podstatě dobrý. Z čeho tedy podle tebe pramení zlo a násilí, jichž jsme – v různých formách – denně svědky? Dá se říct, že zlo je nedostatkem lásky?

Jsem přesvědčená o tom, že zlo je výsledkem traumat, bloků a nezpracovaných generačních zátěží. Velmi zjednodušeně řečeno je zlo opravdu nedostatkem lásky, protože za těmito bloky se vždy skrývá nedostatek lásky. Ukazuje se, že např. totalitní vládci typu Hitler měli extrémně traumatické dětství. Narušenost takových osob vzniká vždy v rodinném podhoubí, které je patologické, dítě je v něm terorizované psychicky či fyzicky, zažije nějakou formu nepřijetí či nechtěnosti. Kdybychom žili více v souladu se svými zdravými pudy, emocemi a instinkty, a zažili bychom tudíž více lásky a bezpodmínečného přijetí, byl by svět lepším místem, protože nepřirozené zlo by mizelo. Těší mě, že díky hlubinné přestrukturaci se s lidmi dostáváme k tomu, co je v člověku dobrého, zdravého, přirozeného.
A díky této práci vím, že to dobré v člověku skutečně existuje.

Další plány

Jaké máš ohledně své metody další plány?

Od začátku jsem tušila, že metoda hlubinná přestrukturace je větší projekt a může mít i širší záběr. Kromě knihy se postupně rýsovala možnost sebepoznávacích seminářů nebo pracovního sešitu. Věděla jsem ale, že sama bych to nezvládla a byl to můj manžel Pavel Ploch, který se nabídl, že se některých těchto věcí ujme a bude jejich organizaci, praktickou stránku a částečně i realizaci zajišťovat. To mi dalo pocit klidu a opory. Pokud se třeba jedná o skupinovou práci v hlubinné přestrukturaci, já bych již neměla kapacitu vést sama větší množství klientů ve skupině, ale spolu s manželem to jde, Pavel je pro skupinovou práci stvořený a má s ní zkušenosti. Je skvělé, že mám vedle sebe takového muže, který chápe smysl mé práce a zároveň je mi výborným parťákem a kolegou.

Napsat knihu je pro autora náročný úkol. Vnímáš práci na této knize jako obohacení i pro sebe?

Psaní knihy bylo velmi náročné, každý večer jsem po práci s klienty přiběhla v 19.30 domů, něco jsem snědla a psala knihu až do dvanácti hodin v noci. Ráno jsem zase chvilku psala, pak jsem běžela do práce. Bez mého manžela, který mi celou tu dobu zajišťoval servis, uklízel, pral, nakupoval jídlo a částečně i vařil, bych to vůbec fyzicky nezvládla. Pak nastala fáze přípravy knihy do tisku, což jsme si vše dělali sami a bylo to také náročné. Ale díky této intenzivní práci na knize jsme s manželem objevili nový netušený potenciál nás dvou jako páru. Sice jsme věděli, že máme takovýto společný pracovní potenciál napsaný v našem partnerském horoskopu, ale dosud jsme jej nevyužívali a až teď se to projevilo naplno. Jsme nyní výborní kolegové a spolupracovníci, jsme tým, který táhne za jeden provaz. A to je ohromný poklad, velký zdroj síly a radosti, který se tím odkryl.

Zároveň bylo psaní této knihy pro mě silně transformační záležitost, celé mě to donutilo „vylézt z ulity“, v níž jsem byla pohodlně schovaná. Nyní jdu s knihou a celou svou metodou doslova s kůží na trh, a vůbec nevím, co to přinese. Poprvé v životě jsem totiž napsala knihu, v níž prezentuji čistě své osobité postupy a způsoby myšlení, neschovávám se za nějaké obecné metody v podobě psychologické astrologie nebo psychoterapie, jako dříve. Přináším světu vlastní originální „know-how“ a abych pravdu řekla, mám trochu obavy, jaká bude reakce, co to přinese. Je to pro mne velký krok do neznáma, a tak si jenom říkám: Děj se vůle Boží.

Bližští informace o knize a možnost si ji objednat najdete zde.