Autorka: Mgr. Marie Plochová Hlávková, Ph.D.
Článek byl zveřejněn v červencovém čísle časopisu Meduňka 2020.
Milí čtenáři, potřebujeme mít v životě něco, co nás přesahuje? Něco, čemu můžeme říkat spiritualita, nebo třeba duchovno či metafyzika? A jaké by to bylo, kdybychom to v životě neměli nebo tuto dimenzi třeba vůbec nevnímali? O tom všem se chci zamyslet v tomto článku.
Setkávám se ve své praxi s různými lidmi. Těmi, kteří se ke spiritualitě vztahují a považují ji za nedílnou součást svého života, ale také s těmi, kteří vše odvozují od racionálních zákonitostí a nic, na co se nedá sáhnout, podle nich neexistuje. Jak to tedy je? Jsou a budou vždy tyto dvě strany mince a bude probíhat nesmiřitelný boj mezi „duchováky“ a „racionalisty“? Když občas poslouchám argumenty racionálních jedinců proti duchovnu, získávám dojem, že tyto dvě skupiny lidí jsou od sebe tak vzdálené, že se nikdy nemohou setkat.
Racionální jedinci, odmítající spiritualitu, většinou argumentují tím, že vědomí je produkt mozku a je omezeno na vnitřek lebky, tím pádem logicky po smrti člověka zaniká. Vesmír a život na této planetě je náhodným shlukem materiálních částic, který se postupně vytvořil sám jen neřízeným procesem přírodního výběru. Oproti tomu spirituálně orientovaní jedinci mají často osobní prožitky, které ukazují na existenci nezávislého kosmického vědomí, nejvyšší jednoty a inteligentní tvůrčí síly ve vesmíru. Ví, že člověk má duchovní podstatu a tím pádem nepochybují o nezávislé existenci vědomí, respektive duše, která není vázaná na naše fyzické tělo.
Tyto dva koncepty, které bychom mohli nazvat pracovně „racionální“ a „duchovní“ se při zběžném pohledu jeví jako dvě základní polarity, které se sice navenek někdy odpuzují, ale ve skutečnosti se doplňují a společně tvoří celistvost. Vypadá to tak, že racionální pojetí vytváří pomyslnou horizontálu, a spirituální pojetí onu vertikálu našeho života. Oba tyto póly jsou pro naši existenci potřebné.
Racionalita a schopnost myslet, mluvit, plánovat, strukturovat život a organizovat jej, nás drží nohama na zemi a umožňuje nám vůbec fungovat na této zemi. Duchovno relativizuje naši existenci, dává nadhled nad naším konáním, přesah dál za naše osobní hranice a vědomí vyšších vědoucích sil. Spojením těchto dvou pólů, horizontálního a vertikálního, vzniká symbolicky rovnoramenný kříž, dle Junga kvaternita, která symbolizuje celistvost. Z tohoto logicky vplývá, že pro celost života není možné žít pouze horizontálu nebo pouze vertikálu, protože pokud bychom využívali pouze část „kříže“, vždy nám bude něco chybět.
Setkávám se občas s klienty, kteří jsou racionalisté, odmítající jakoukoliv spiritualitu. Vše dokážou vymyslet, jsou často velmi šikovní, ale když se jim podívám do tváře, vidím v jejich oku mnohdy tíhu. Proč tíhu? Žijí většinou s pocitem, že všechno záleží jen na nich, vše si zaslouží jen svým výkonem nebo chytrou úvahou a na jejich egu leží celá váha jejich existence. Oni jsou páni tvorstva, vše řídí a není zde nic vyššího, než jejich zájmy a potřeby, jejich myšlenky a hmotná realita. Žít s pocitem, že vše visí pouze na mě a mém intelektu, je určitá zátěž. Není zde nic vyššího, moje vědomí po mé smrti zanikne, tak toho musím stihnout co nejvíce a bazírovat na své důležitosti, svém majetku a vnějších zážitcích.
C.G. Jung se k tomu vyjádřil následovně: „Rozhodující otázka pro člověka zní: Vztahuješ se k nekonečnu, nebo ne? To je kritérium jeho života. Jen když vím, že nekonečné je podstatné, nezakládám svůj zájem na nicotnostech a na věcech, které nemají rozhodující význam. Když to nevím, pak naléhavě trvám na tom, že něco ve světě znamenám kvůli té nebo oné vlastnosti, kterou chápu jako své osobní vlastnictví. Tedy třeba kvůli „svému“ nadání nebo „své“ kráse. Čím více člověk trvá na klamném vlastnictví a čím méně je mu zřejmé to podstatné, tím neuspokojivější je jeho život. Cítí se omezen, poněvadž má omezené úmysly, a to vytváří závist a žárlivost. Když chápeme a cítíme, že jsme už v tomto životě napojeni na nekonečno, mění se naše přání a náš postoj. Koneckonců znamenáme něco jen kvůli tomu podstatnému, a jestli to nemáme, promarnili jsme život.“ C.G.Jung: Duše moderního člověka
Jako dítě jsem nechápala, jak by mohlo být možné, že před mým narozením nebylo nic, a po mé smrti nebude opět nic. Bude pak jen nekonečná prázdnota, kterou já už ale nebudu vnímat? Věčné nic? Tato teorie, kterou mi sdělili rodiče, mi nedávala smysl, přišla mi nelogická. Když jsem posléze na vysoké škole začala zkoumat hlubší duševní zákonitosti a ponořila se do studia astropsychologie, měla jsem dojem, že se v mém mozku všechno přeskládává. Oproti té původní ateistické teorii jsem vnímala, jak se přede mnou otevírá celý nový duchovní rozměr, který jsem měla do té doby zavřený. Najednou mi bylo jasné, že napěťové konstelace v horoskopu člověka nevznikají jen tak z ničeho, ale odněkud se toto napětí vzalo. Z minulých životů? Z kolektivního nevědomí? Z generačních řetězců?
Procítila jsem si, že jsou tady úrovně, které nás dalece přesahují a my nejsme tak zcela pány svého života. Jsou zde osudové danosti, které můžeme ovlivnit pouze částečně a ve zbytku nás unáší vyšší proud, ať se tomu bráníme nebo ne. Jaké by to bylo sklonit se před těmito mocnostmi a uznat, že jsme zrnka písku v obrovském nekonečném oceánu, z něhož jsme povstali a do něhož se opět vrátíme? Žít v souladu s tím vyšším proudem přináší úlevu. Tento pohled mi přinesl osvobozující pocit, že vše není jenom na mě, je zde něco, co mne přesahuje, kam patřím a o co se lze opřít.
Z lidí, kteří si procítili tento spirituální rozměr vyzařuje dle mých zkušeností klid a přesah, tiché pochopení pro skryté zákonitosti našich životů. Ovšem je dobré nezaměňovat spiritualitu za víru. Občas se mne během mé praxe někdo zeptal, zda „věřím“ v něco víc, v Boha, v univerzum, atd.. A já odpověděla: „Já nevěřím. Já vím.“ U spirituality se nejedná o převzatý koncept, kterému musím slepě věřit, protože mi to řekl nějaký kněz, a to i přesto, že tomu třeba nerozumím. Spiritualita je postavená na osobním prožitku, osobním vědění, osobním procítění.
Jak se dostat k procítění těchto úrovní? Občas to totiž vypadá, že určití lidé jsou od spirituálního rozměru zcela odříznuti. Zajímavý pohled na tuto problematiku přináší video s americkou neuroložkou Jill Bolte Taylor, která sama zažila mozkovou příhodu, při níž jí přestala fungovat levá mozková hemisféra, což je hemisféra racionálního myšlení, slovního vyjadřování a lineárního času. Dalo by se říci, že měla na nějakou dobu vyřazenou z provozu právě onu „mužskou“ část mozku, která vytváří u některých lidí přehnaný důraz na rozum, myšlenky a vlastní ego. Naplno, bez hlasu rozumu, si tedy procítila „ženskou“ část mozku, pravou hemisféru, která souvisí s energetickým vnímáním a propojením bytostí do jednoho celku s celým světem a napojením na celistvost. Měla zážitek splynutí a propojení s veškerenstvem, ohromné energetické expanze a nekonečného klidu. Procítila si absolutní eufórii a nirvánu v pravém slova smyslu, a to jí změnilo život. Pochopila, že každý člověk může vstoupit do své pravé mozkové hemisféry a zažít tyto úžasné rozměry života a vzájemného duchovního propojení.
Pokud se tedy budeme na téma vnímání spirituálního rozměru dívat pohledem neuroložky Jill Bolte Taylor, jedinci uvěznění v pouze racionálním pólu reality odmítají velkou část své ženské části mozku a jsou koncentrovaní převážně na svou mužskou hemisféru. To také potvrzuje naše původní úvahy o dvou polaritách, které se navzájem potřebují a doplňují. Nikdo nemůže říci, že nevyužívání celé mozkové kapacity je v pořádku.
Moje zkušenosti z praxe toto ostatně potvrzují. Když se setkávám s klientem, který je silně racionální a odmítá jakékoliv duchovní nebo duševní přesahy, ukáže se většinou, že tento člověk není příliš schopný na sobě pracovat a je zafixovaný jen ve svém rozumu. To s sebou často nese i jeho vztahové nebo zdravotní potíže. Racionální dominantní ego jej blokuje v sestupu do nevědomí, do hlubších vrstev, a i když mu třeba již „teče to bot“, udržuje si svou mocenskou pozici. Vnímám to tak, že kanály mezi hemisférami jsou v těchto případech téměř „přestřiženy“ a dotyčný nemá přístup k jednomu rozměru života, k části své ženské hemisféry.
Jak vznikne takovéto „přestřižení kanálů“ v mozku? Kdysi jsem byla na odborné konferenci, kde jedna vědkyně referovala o tom, že následkem raných dětských traumat může dojít k částečnému přerušení propojení mezi hemisférami nebo mezi dalšími centry v mozku. Z tohoto pohledu tedy blokáda na duchovním a duševním rozměru života může vypovídat o nezpracovaném dětském traumatu dotyčného člověka, které jej zablokovalo v používání určité části mozku a tím pádem i přirozeného vnímání duchovní reality života.
Odvozovat spiritualitu od jedné hemisféry mozku může být ovšem také trochu sporné. Existuje velké množství lidí, kteří si prožili transpersonální stavy, setkali se s univerzálním kosmickým zdrojem, zažili nirvánu nebo další mimořádné prožitky a jsou přesvědčeni, že tyto stavy nejsou jen jedna polarita naší existence. Zakusili prapůvod naší existence, samotný kosmický zdroj, ze kterého se pouze na malý okamžik vydělilo naše osobní vědomí tak, aby se po prožití našeho pozemského života opět vrátilo ke zdroji. O těchto stavech hovoří kupříkladu Stanislav Grof, který jimi mnohokrát prošel sám nebo se svými klienty, ale můžeme se odkázat pochopitelně i na velké spirituální filozofie východu, kupříkladu buddhismus nebo hinduismus, a další rozsáhlé duchovní zdroje. Při tomto pohledu se ukazuje spiritualita jako základ a racionální modus jako funkční část vědomí, sloužící k realizaci naší hmotné existence. Racionalita je tedy v tomto pojetí pouhým vykonavatelem duchovní podstaty naší existence, měla by se pokorně sklánět před nekonečnem a nabízet mu k službám své rozumové schopnosti.
Pokud si procítíme napojení na spirituální zdroj a nepasujeme svůj rozum na první místo v životě, ale používáme jej s pokorou, získá náš život zcela nový rozměr. Tímto způsobem můžeme najít soulad s vyšším duchovním vedením, a zároveň realizovat svůj praktický úkol v této naší pozemské existenci. To považuji za naplňující a smysluplné. Držím nám všem na této spirituální cestě palce.
Další moje články o hloubkové práci na sobě najdete zde.
Více o mých dvacetiletých zkušenostech s klienty a o mé praxi najdete v terapeutické knize Hlubinná přestrukturace.
