Autorka: Mgr. Marie Plochová Hlávková, Ph.D.

Článek byl zveřejněn v zářijovém časopisu Meduňka 2020.

Součástí hlubinné práce na sobě v mém pojetí je i pořádné prohrabání skrytého podhoubí našeho života. Pokud chceme objevit a vytrhnout kořeny našich potíží, potřebujeme se setkat jak s vlastními nevědomými negativními stránkami a starými bloky, tak i se svými vytěsněnými dobrými kvalitami a pozitivními vlastnostmi, o nichž třeba ani nevíme.

Právě vytěsnění i pozitivních vlastností bývá také častou náplní našich konzultací, neboť člověk, který si v sobě nese nějaké bloky z minulosti, obvykle nepoužívá celý svůj potenciál a mnohdy ani nezná veškeré své pozitivní vlastnosti. Když tedy vytrháváme kořeny a prohrabáváme se v hloubce, najednou na člověka vyskakují třeba i jeho vlastní netušené talenty, schopnosti a kvality. Jedna klientka třeba v průběhu konzultací objevila svou chuť malovat, přihlásila se na výtvarné kurzy pro začátečníky a s obrovskou radostí začala tvořit. Jiná paní si začala připouštět svou divokost, samostatnost a svobodomyslnost, přestože do té doby byla velmi submisivní, závislá na druhých a nebyla schopná si ani sama v restauraci objednat jídlo. Jiný klient, který do té doby nebyl schopen se projevovat, vymezovat a říkat „ne“, začal být zdravě razantní, najednou říkal svoje názory a lidé kolem byli překvapeni, že se z takové „šedé nudné myši“ vyklubal velmi zábavný společník.

Setkání se stínem může tedy přinést mnoho pozitivního, a to obzvláště u lidí, kteří byli v minulosti hodně potlačeni a naučili se příliš neprojevovat. Zde se často odehrávají pravé zázraky, když si dotyčný člověk najednou začne více věřit, kopat za sebe a projevovat se takový, jaký opravdu je.

Celkově může ovšem setkání se stínem s člověkem v první fázi hodně zatřepat, protože se mu vynořují neobvyklá uvědomění a je nucen se konfrontovat někdy i s bolestivými tématy. Pro bližší představu uvedu obecný příklad, kdy přichází klient, který je silně nevědomý. Má různé problémy, ale netuší nic o možných souvislostech, o možných hlubších příčinách. Nevědomě a mechanicky kopíruje chování svých rodičů a kazí si tím vztahy v rodině. Je ovládaný svým komplexem méněcennosti a neustále si potřebuje dokazovat, jak je dobrý, takže směrem k vnějšímu světu hraje roli báječného silného chlapíka, doma se ovšem chová vztekle, kriticky, nechává se obskakovat manželkou a občas ponižuje ji i děti. Používá tedy nezdravé mocenské mechanismy nadvlády a dominance, ovšem vůbec si neuvědomuje, jaké hraje hry a domnívá se, že je skvělý.

Pokud by se tedy tento člověk rozhodl vydat cestu sama k sobě, musel by si nejdříve připustit, že jeho chování není ideální a může dokonce někomu ubližovat. To samo o sobě není jednoduché. Nutně by se musel konfrontovat se skutečností, že převzal z původní rodiny nezdravé vzorce chování, které má nyní zažrané po kůží a není schopný se chovat jinak. Musel by si přiznat, že si v hloubi duše nevěří, má pocit méněcennosti a někde v něm je malý roztřesený kluk, který se bojí výbušného kritického táty a u mámy nenachází oporu, že tedy jeho rodiče nebyli dokonalí a také ho trochu poškodili. A nakonec by si zřejmě musel připustit, že nežije svůj život, protože veškeré jeho podvědomé snahy o zavděčení se otci, matce, a následně ostatním lidem jej pohltily natolik, že nyní na prahu čtyřicítky vůbec neví, kdo doopravdy je.

Takovéto sestoupení z „piedestalu“ ale není jednoduché, protože bychom mohli třeba zjistit, že to, co žijeme, ve skutečnosti nejsme my, ale pouze role, hry a nevědomě převzaté mechanismy chování.

V této souvislosti mne napadá příběh slavného amerického psychoterapeuta Irvina Yaloma. Tento pán je jedním z nejslavnějších psychoterapeutů na světě a napsal desítky příběhových i odborných knih o psychoterapii. Jaké však bylo jeho překvapení, když ve svém pozdním věku odhalil, že všechny ty obrovské úspěchy, jeho vzdělání, knihy, tituly, dělal podvědomě celý život kvůli své matce. Jeho matka byla velmi přísná a on se jako dítě snažil jí zavděčit, toužil po jejím ocenění, které v dětství nepřicházelo. A v dospělosti tedy žil nevědomě tento zavděčovací program a dosáhl tak gigantických úspěchů právě kvůli matce a snaze jí dokázat, že je dobrý. Je pravděpodobné, že kdyby jeho matka byla milující a přijímající a on by se jí nemusel zavděčovat, nikdy by se z něho nestal světoznámý psychoterapeut, ale žil by zcela jiný život.

S tímto tématem „žít jiný život vlivem nezpracovaného dětského traumatu“, se tedy setkávám u klientů celkem často. Nedávno se mi kupříkladu na hodině rozplakala klientka, která si díky práci na sobě uvědomila, že její současné zaměstnání učitelky na základní škole je zřejmě velký omyl a nastoupila do něj pouze v touze kompenzovat si svoji vlastní dětskou nevyživenost. Cizím dětem více než dvacet let trpělivě naslouchá, vnímá jejich potřeby, rozvíjí je, dodává jim odvahu, povzbuzuje je, chválí je, motivuje je…., vyživuje je tím vším, co nedostala ona sama od svých rodičů. A uvědomila si, že na hluboké úrovni jí učení vlastně nebaví, že je to jenom role, kterou na sebe mechanicky vzala, aby si kompenzovala své vlastní zranění a dodávala druhým to, co sama neměla.

Práce se stínem je tedy proces ztráty idealizace sebe i druhých a pohled pravdě do tváře, ale vždy s sebou přináší možnost doslova kvantového skoku kupředu na naší cestě.

Pokud si chcete přečíst více o mém hloubkovém způsobu práce s klienty, mrkněte na mou poslední knihu Hlubinná přestrukturace.

Chcete od nás dostávat novinky? Registrujte se.