Autorka: Mgr. Marie Plochová Hlávková, Ph.D.

Článek vyšel v lednovém čísle časopisu Meduňka 2021

Milí čtenáři, pokud čtete pravidelně mé články, možná víte, že se vždy snažím klienty orientovat k hledání hlubších souvislostí v hloubce. Vím, že to funguje, ovšem musí tam být splněna jedna základní podmínka: pokud si klient chce nějaké věci opravdu zpracovat, pouze intelektuální uvědomění a rozumové pojmenování nepomůže. Nejdůležitější je vypustit staré bloky a napětí přes emoce nebo přes tělo.

Naším cílem při hloubkové práci je prokutat se ke starým stresům, blokům a traumatům a uvolnit je pomocí emocí nebo tělesných vjemů z těla. A není to většinou tak, že si nad svým starým zraněním člověk jednou na pár minut zapláče, a je to hotové. Když jdeme opravdu do hloubky, nacházíme tam doslova oceány starých emocí a tělesných vjemů. Proto vždy směruji klienty k tomu, aby stopovali své pocity a tělesné vjemy, protože jenom díky jejich uvolnění a vylití ven je možné si staré stresy a traumata zpracovat tak, aby člověka již neblokovaly v jeho současném životě.

Přichází ke mně klienti, kteří jsou emocionálně velmi otevření, jejich pocity krásně a hladce tečou ven a vrstvy cibule odskakují jako po másle. U nich běží proces relativně rychle a je většinou efektivní. Vybrečí ze sebe třeba během jednoho roku nebo dvou let staré bloky, život se přestrukturuje a začne lépe proudit. Ale přicházejí ke mně i lidé, kteří jsou od svých emocí více nebo méně odstřiženi, mnohdy ani neví, co cítí, nebo mají zábrany pocity projevovat a nejvíce času nám tedy zabere prokutávání se k nim.

Jeden klient si kupříkladu až po roce práce na sobě začal naplno uvědomovat, jak jej všechny ty rodičovské výroky typu „nebreč, kluci nebrečí, nevztekej se, nemáš důvod se vztekat, atd.“, totálně zablokovaly až do dospělosti. Jsou to mnohdy právě tyto potlačující programy, výsměch emocím v rodině či emocionální nepodpora, které se nejvíce podílejí na „zakázání“ emocí v dospělosti. A je třeba zmínit, že tyto potlačující programy nebo výsměch emocím rodič mnohdy vůbec nemusí přímo vyslovovat, ale dítě vycítí, že si rodič nepřeje, aby projevovalo emoce a přestane je projevovat.

Dokud tedy dítě přirozeně ventiluje své strachy, napětí a šoky z těla ven pomocí pláče, vzteku nebo tělesných projevů, je to ještě dobrá fáze a následky prodělaných stresů nejsou tak velké. Pokud však dítě začne své projevy emocí korigovat a potlačovat, je zaděláno na průšvih, který se mnohdy projeví až v dospělosti.

Vznik tohoto jsem viděla zcela zřetelně u malé půlroční holčičky, kterou mi přinesla její matka na kranio. Holčička po nocích velmi plakala a zároveň měla silné svalové napětí, které vedlo až k nevyváženému používání její levé a pravé strany těla. Začala jsem tedy holčičce dělat kranio ošetření. V průběhu ošetření holčička trochu plakala, ale dopředu jsem upozornila matku, že to se při kraniu pro miminko může stát a tento projev je vítaný. Bylo však zajímavé sledovat, jak matka vždy na pláč dcery automaticky reagovala tím, že na ni okamžitě začala dělat „šššš, šššš“ a tišit ji. Bylo zřejmé, pláč své dcery neunáší a chce jej co nejrychleji odstranit. Hned mi začalo svítat. Ptala jsem se tedy paní, jestli takto na pláč dcery reaguje i doma. Paní mi to potvrdila a sdělila mi, že když dcera po večerech pláče, ona je z toho úplně zoufalá a snaží se ji utišit. Když to nejde, sama se propadá do strašného beznadějného stavu, hroutí se a brečí také. Připadá si jako nejhorší matka na světě, když nedokáže dosáhnout toho, aby její dítě nebrečelo.

Hned mi bylo vše jasné a musela jsem soucítit s holčičkou. Pláč takto malého dítěte, které má uspokojené všechny své potřeby a nic ho nebolí, dle mého vždy ukazuje na vybíjení nějakého starého nebo aktuálního napětí. Může to být napětí porodní, nebo napětí ze vztahů v rodině, napětí z nějaké události, která dítě vylekala, zkrátka takové miminko může mít různé důvody pro vybíjení napětí, kterým rodič vůbec nemusí rozumět. Pláč je pro dítě tedy přirozený ventil, který je nesmírně důležitý a nejlepší reakce rodiče v ten moment je být s dítětem ve fyzickém kontaktu, dávat mu najevo svou blízkost, a zároveň jej nechat vyplakat a toto vyplakání podporovat. To se ale mnohdy vůbec neděje. Matky i otcové, kteří většinou sami zažili emocionálně potlačující výchovu, mají dojem, že „pláč je špatně“ a teprve když dítě nepláče, jsou dobrými rodiči.

Rodič, který se snaží nutkavě odstranit všechny „nevhodné“ projevy svého dítěte včetně pláče nebo později vzteku, nedovoluje dítěti, aby ventilovalo napětí z těla ven, napětí v dítěti zůstává, uloží se do něj a dítě pak může mít různé zdravotní nebo psychické potíže. V případě této holčičky bylo jasné, že pláč, který kvůli matce musela zadržovat, aby se její matka nehroutila, se jí vrazil do výrazného svalového napětí a stranové nevyváženosti. V okamžiku, kdy jsme problém pojmenovali, žena si procítila škodlivost svého postoje a ještě jsme pomocí kranio ošetření uvolnily holčičce napětí z těla, došlo k neskutečnému obratu. Na dalším setkání mi matka s nadšením referovala, že se stal doslova zázrak. Holčička se úplně uklidnila, přestala téměř plakat a vydržela bez pláče třeba celé dny. A když trochu zaplakala, matka jí v pláči nebránila, ale říkala jí s pochopením, ať ze sebe ten přetlak vypustí, že ona je s ní a je to v pořádku.

Pokud bychom my všichni zažili takovouto péči, tvrdím, že by ordinace terapeutů zely prázdnotou. Ale je dobrá zpráva, že i když si v sobě neseme staré nevybité emoce a napětí, a tím pádem máme v dospělosti potíže, vždy je možné vše dodatečně uvolnit a dospět k lepšímu životu.

Další moje články o hloubkové práci na sobě najdete zde.

Více o mých dvacetiletých zkušenostech s klienty a o mé praxi najdete v terapeutické knize Hlubinná přestrukturace.

 

Chcete od nás dostávat novinky? Registrujte se.