Autorka: Mgr. Marie Plochová Hlávková, Ph.D.
Článek byl zveřejněný v květnovém čísle časopisu Meduňka 2020.
Před pár lety mne vyhledala jedna paní, která měla velké žaludeční potíže. Trpěla potravinovými alergiemi a často ji bolel žaludek. Těžko trávila jakoukoliv potravu a i když vyzkoušela na doporučení lékařů mnoho léčebných diet, stav zůstával stejný. Nabídla jsem klientce možnost odkrýt psychické podhoubí celého problému. Ukázalo se, že paní žije s manželem, který ji neustále stresuje, často ji kritizuje a ona je pořád napjatá a nastražená, jaká další ťafka od něj přijde. Pomocí hlubinné přestrukturace jsme tedy pojmenovali, že není náhoda, že si paní našla takto kritického manžela. Ptala jsem se jí, jak vypadalo její dětství, zdali tam nebyl někdo kritický, kdo na ni působil trochu jako manžel. Paní si nic neuvědomovala.
„A jak s vámi komunikovala třeba vaše matka? Jak jste se s ní cítila?“
„Normálně.“
„Pamatujete si, co přesně vám říkala?“
„Třeba….co to děláš!… Děláš to špatně! Jsi hrozná! Byla jsem pořád ve stresu, že udělám něco špatně. Jo a říkala často: ta holka je strašná, lepší deset kluků než jedna holka…. Hodně mě kritizovala.“
„Vy jste byla zlobivá?“
„Ne, vůbec. Dělala jsem, co máma chtěla. Ale měla asi radši kluky, k mým bratrům byla milejší.“
„Takže vy jste dělala, co ona chtěla, a přesto říkala, že jste hrozná, že věci děláte špatně a stresovala vás?“
„No….vlastně ano.“
„Jaké to je, si to uvědomit?“
„Nějak se mi tomu nechce věřit. Je to prostě moje máma, vzhlížela jsem k ní. Ne, to není možné, ona jen byla taková trochu přísnější….“
„Jak jste se s ní cítila, když byla trochu přísnější?“
„Taková napjatá. Nemohla jsem se moc uvolnit.“
„Chápu. Stejně jako se teď nemůžete uvolnit s manželem?“
Klientka na mě překvapeně hledí. „Ne, to není možné, moje máma byla skvělá!“
„Podívejte, já vám neberu, že vaše máma mohla být i skvělá. Ale jaké by bylo si přiznat, že jste se s ní cítila i napjatě a že na vás byla i přísná? Před chvíli jste mi to řekla.“
„Je to pro mě těžké.“
„Podívejte, já si myslím, že jste to měla hlavně jako dítě těžké. Matka na vás byla přísná, často vás kritizovala, jak jste se asi musela cítit, že? Možná stejně, jako se teď cítíte s manželem.“
Klientka má slzy v očích. Její iluze o dokonalé matce se začíná zvolna bortit a ona si pomalu připouští, že se v jejím dětství odehrávalo něco, co ji stresovalo a že to nebylo v pořádku. Toto uvědomění mělo následně zásadní vliv i na její vztah s manželem. Dosud totiž klientka neustálou kritiku manžela trpně snášela, protože si myslela, že je to normální. Byla v roli oběti, stejně jako byla v roli oběti jako dítě. Teprve v okamžiku, kdy jsme pojmenovali, že to, co se odehrávalo v jejím dětství, byla nepřiměřená kritika a přísnost a ji to stresovalo, se klientce změnila perspektiva a i ve vztahu s manželem za sebe začala postupně víc kopat.
Pracovaly jsme pomocí hlubinné přestrukturace na těchto tématech dále zhruba rok, ale již v průběhu této práce se klientka začala ozývat. Když ji manžel kritizoval, říkala mu, že jí to vadí, že jí to stresuje a že z toho má stažený žaludek a nemůže jíst. Manžel byl ze začátku překvapený, protože mu nedocházelo, že by se mohl chovat nějak divně. Každopádně výsledkem bylo, že klientka začala téměř normálně jíst, zmizely její alergie a manžel jí již tolik nestresoval, protože se k ní začal chovat lépe.
Toto je tedy jeden příklad toho, jak někdy vypadají příčiny našich dospělých potíží – mnohdy velmi nenápadně. Setkávám se s celým rejstříkem zdánlivě nenápadných psychických blokací, které vznikají třeba ve vztahu s přísnějším autoritativním rodičem, nebo i třeba s rodičem, který byl nějakým způsobem nedostupný. Jeden rodič mohl být třeba ušlápnutý druhým rodičem, nebo v rodině nebyl přítomný, nebo byl sice fyzicky přítomný, ale na dítě se emocionálně nenapojil, takže si s ním dítě nemohlo vytvořit vztah. Toto všechno jsou pro dítě náročně situace a záleží opět na citlivosti konkrétního dítěte a na pružnosti jeho nervového systému, zda jej to zablokuje mnohdy až do dospělosti.
O tom, že velké množství našich problémů vyvěrá z raného dětství a z napěťových vztahů v rodině hovoří mnoho autorů psychologické literatury, ovšem ne vždy jsou na tato problematická místa klienti v praxi upozorňováni. Možná to souvisí s tím, že velká část lidí má svoje dětská traumata vytěsněná, zbagatelizovaná nebo hozená do kategorie: „Jiní lidé to měli těžší, mně se nic zásadního nedělo.“ A to je pak samozřejmě důvod, proč klient nemá potřebu minulost řešit a terapeut se do této léčky někdy chytí.
Vždy tedy upozorňuji klienty, že velikost traumatu nezávisí na tom, jak velké jsou vnější projevy toho, co se v minulosti dělo. Hodně lidí se domnívá, že trauma vznikne pouze v případě, když v rodině někdo běhá s nožem a kape krev, když někdo někoho znásilňuje, ozývá se tam řev a dítě odchází do školy s modřinami. Opak je však pravdou. Traumata vznikají často za velmi nenápadných okolností a navenek nemusí být nic patrné. Vznik traumatu nezáleží na velikosti vnějších okolností, ale na citlivosti nervového systému a na tom, zdali je dotyčnému umožněno napětí v průběhu stresových okolností nebo bezprostředně po nich uvolnit. Setkala jsem se tedy s některými klienty, kteří zažili v rodině doslova krvavé řeže, a byli méně ztraumatizovaní než klienti, u nichž probíhala tzv. „tichá domácnost“ nebo měli třeba přísnou kritickou matku. Vždy když řešíme naše současné potíže, je tedy dobré se zamyslet, jaké třeba i nenápadné věci nás jako dítě mohly negativně ovlivnit.
Příběh klientky z tohoto článku najdete spolu s dalšími příklady z terapeutické praxe v knize Hlubinná přestrukturace.
