Autorka: Mgr. Marie Plochová Hlávková, Ph.D.

Článek vyšel v říjnové Meduňce 2020

Často mne vyhledávají lidé s různými potížemi a nakonec se propracujeme k tématu nechtěnosti. Mluvím o částečné nebo plné nechtěnosti, zážitku nepřijetí rodiči z prenatálního období. Důvody nepřijetí mohou být různé, ale dítě v bříšku vždy zažije stres z pocitu, že by se možná nemělo narodit, že je na obtíž, že se rodičům v ten daný moment „nehodí“. Samotnou mne překvapuje, jak je tento fenomén mezi lidmi rozšířený a téměř vůbec se o něm nemluví.

Nedávno jsem kupříkladu měla na konzultaci paní, která přišla s velkými problémy v partnerském vztahu. Zažívá od manžela mnoho let domácí násilí psychické i fyzické, nikdy to nikomu neřekla, až nyní mně. Tato paní mi sdělila, že sama nechápe, jaktože už z toho vztahu dávno neutekla, ale připadá si v tom vztahu jaksi podivně „přišpendlená“ a nemůže se hnout z místa. Její sebehodnota je na nule. Nevěří si, má pocit, že si nezaslouží nic dostávat, stále jen pomáhá druhým, stará se o ně a vciťuje se dokonce i do násilnického manžela. Do sebe se ale vcítit nedokáže.

Hledaly jsme spolu tedy hlubší souvislosti. Nenašly jsme nic ve vztahu s rodiči, ti prý byli podporující, přijímající a starostliví a žádný jiný šok v rodině prý nezažila. Nebylo v tom ani porodní trauma.

„Někde ale musí být zakopaný pes. Jak to vypadalo kolem vašeho početí? Byla jste chtěné plánované dítě?“

„Ne, nebyla. Kvůli mě se rodiče brali.“

„Aha! Takže otěhotněli nečekaně, jen spolu chodili?“

„Moje matka se s otcem prý chtěla právě rozejít, když zjistila, že je těhotná.“

„Jaké to pro ni tedy bylo, říkala vám to?“

„Prý hrozné. Nemohla se z toho vzpamatovat, ale dítě chtěla. Jen to bylo pro ni těžké, protože už na začátku věděla, že je to špatně.“

„Co je špatně?“

„Svatba s otcem, vztah s otcem.“

„A jak to, že jim pak ten vztah fungoval, jak jste říkala?“

„Myslím, že se máma celý život snažila kvůli nám, dětem. On táta nebyl špatný, nechoval se ošklivě, jen ho asi neměla tak ráda…, ale fungovali spolu normálně.“

„Můžete si připustit, že jste částečně nechtěné dítě?“

„Ano. Dovedu si představit, co máma cítila, musely to být těžké pocity. Určitě jí muselo vadit, že jsem jí překazila plány.

„Je fajn, že mámu chápete. Ale jaké jste asi měla pocity vy, když jste byla v bříšku a cítila jste, že se máma neraduje z toho, že vás čeká? Jak vám bylo?“

„No…., asi nic moc.“

„Ano. Zkuste se do toho jen malinko nacítit. Jste malé miminko v bříšku, těšíte se na svoje rodiče, a najednou cítíte mámy šok z toho, že tam jste! Vnímáte, že by máma byla radši, kdybyste tam nebyla, ale když už tedy jste, tak se tomu přizpůsobí, s těžkým pocitem…“

Klientka sedí jako zařezaná a hledí do země.

„Co se s vámi děje?“

„Běhá mi mráz po celém těle. Věděla jsem už od mala, že jsem na všechno sama. Ono já jsem nebyla sama, máma se o mě starala, i táta, ale nějak jsem pořád věděla, že všechno musím zvládnout sama, nikdy jsem neměla důvěru k lidem, vždy jsem čekala zradu. Jako bych nevěřila lásce rodičů a pořád jsem se snažila….“

„Samozřejmě, protože vám ji nedali, když jste byla v bříšku. To byla možná ta hlavní zrada vašeho života, ne?“

„Možná…. Nikdy mě nenapadlo, že by mě to mohlo takhle ovlivnit.“

„Ano…. Třeba vaše sebehodnota – kde byste ji měla vzít, když v hloubce duše máte pocit, že by možná bylo pro matku jednodušší, kdybyste nebyla!“

Klientka překvapeně mrká. „To mi dává smysl. Nikdy jsem si nevěřila, přestože mě rodiče chválili. A i teď jsem překvapená, když mě někdo pochválí…. Vlastně teď mě napadá, že když se ke mně chová manžel příšerně, možná si myslím, že si to vlastně zasloužím, protože jsem špatná!“

„Ano, to jste přeci před chvílí řekla, že matka po otěhotnění hned věděla, že „je to špatně“. Kvůli vám se museli vzít. Takže odtud může pramenit váš pocit, že jste špatná.“

„Jasně, protože s tím já neustále bojuji, s pocitem, že dělám něco špatně! Mám obrovské úzkosti, když bych měla udělat „chybu“.“

„Možná jste měla v bříšku hodně nepříjemný pocit, že vy jste ta chyba….“

„Jo…. ,“ vydýchává se klientka.

„A na tom váš manžel asi staví, že o sobě pochybujete a necháte se snadno zviklat. Ví, že ho neopustíte, i kdyby se k vám choval sebepříšerněji, všechno otočí proti vám a vy na to skočíte, ne?“

„Přesně, nikdy jsem si nebyla jistá, jestli nemá pravdu v tom, že jsem na vině já.“

„A to je ono, co vás v tom vztahu drží?“

„Asi ano, myslím si, že si nic jiného nezasloužím, když jsem tak hrozná….“

Takovýchto podobných rozhovorů jsem vedla s klienty desítky, stovky. Někdy je nechtěnost menší, jindy větší, někdy více nápadná, jindy skrytá. Ale pocity jsou vždy podobně těžké. Tato konkrétní klientka v pocitech nechtěnosti jako dítě zamrzla i přesto, že se k ní rodiče po narození chovali hezky. Z prenatálního období to měla v sobě negativně nastavené a nedokázala posléze přijmout nic pozitivního. Našla si podle toho programu i partnera, který jí neustále dával najevo, jak je nepřijatelná a špatná a onu nechtěnost jí přehrával. A ona z toho nedokázala odejít, protože její nezpracovaná nechtěnost ji v tom vzorci držela.

Ovšem i na tomto tématu lze pracovat a opustit posléze destruktivní vzorec nechtěnosti v sobě i vnějších vztazích. V příštím článku si tedy povíme, jak téma nechtěnosti prakticky uchopit a vymanit se z něj.

Pokud si chcete přečíst více o nechtěnosti, věnovala jsem tomuto tématu celou kapitolu a další pasáže v knize Hlubinná přestrukturace.