Autorka: Mgr. Marie Plochová Hlávková, Ph.D.

Článek byl zveřejněný v dubnovém čísle časopisu Meduňka 2020.

Za více než dvacet let terapeutické praxe jsem si ověřila, že jakékoliv naše přítomné těžkosti mají vždy hlubší kořeny. Když ke mně přichází na hlubinnou přestrukturaci člověk s pocitem méněcennosti a nejistoty, vždy mu říkám, že to nevzniklo „ze vzduchu“, že pocity méněcennosti nejsou přirozený stav a něco se v životě dotyčného stalo, co jej zablokovalo. Když pak začneme pátrat, vždy neomylně objevujeme příčiny v několika základních oblastech. Jsou to především situace kolem početí dítěte, prenatální období, porod, následně vztahy dítěte s rodiči a členy rodiny, generační zátěže a šoky vnějšího rázu. V dnešním článku se podíváme blíže na témata prenatální a porodní, která jsou mnohdy mylně považovaná za méně důležitá.

Občas přichází na konzultaci zoufalí rodiče, kteří bojují s různými náročnými projevy svého malého nebo většího dítěte. Jedná se třeba o různé formy nespavosti a nepřiměřených pláčů, problémů s enormní závislostí na rodičích, nadměrné projevy vzteku, problém dítěte přizpůsobit se časovým limitům nebo silnou úzkostnost, nejistotu, zdravotní příznaky, atd.. Společný jmenovatel u těchto potíží nacházíme velmi často v situacích kolem početí, v prenatálním období nebo u problematického porodu a následné separace od matky.

Setkala jsem se s tím, že dítě, které vzniklo „z rozumu“ a jehož rodiče mezi sebou neměli příliš mnoho lásky, bylo již od narození zádumčivé a smutné. Děti, které cítí nějakou formu nepřijetí a nechtěnosti již v bříšku u matky, mnohdy jakoby se ani nechtěly narodit a život posléze mohou vnímat jako jedno velké břemeno. Je tedy vždy potřeba zkoumat, jak se matka cítila v těhotenství, jaká byla rodinná situace rodičů, jak vypadal jejich vztah, zda se i otec radoval z dítěte, a další reálie, které miminko ovlivňují již v bříšku.

Jedna moje klientka, která pracovala kdysi jako porodní asistentka v porodnici, si dělala soukromou statistiku, v níž se ukázalo, že problematický porod často souvisí s tím, že vztah dítěte s matkou (resp. otcem) je již v prenatálním období poškozený. Buď je dítě nějakým způsobem nepřijaté nebo nevnímané rodiči, nebo je sama matka natolik zraněná ze své vlastní dětské historie, že se na dítě v bříšku vůbec nedokáže opravdu empaticky napojit. Výsledkem je potom často komplikovaný porod, zakončený v mnoha případech velmi nebezpečnou separací – poporodním oddělením od matky, což stres dítěte ještě posílí a je takovým pomyslným „hřebíčkem do rakve“. Dospělý člověk, který si v sobě nese již z prenatálního období a z porodu takováto napětí, má pak třeba různé zdánlivě nepochopitelné symptomy, úzkosti, strachy, závislosti, depresivní prožívání, ale často vůbec nechápe, odkud se to bere. Když pak začneme odkrývat tyto staré prenatální a porodní vrstvy, objevujeme tam mnohdy velmi těžké věci, které ono miminko zažilo.

Možná si teď řeknete, že tak malé dítě – embryo v bříšku a novorozeně – nic necítí. Teorie o tom, že nic necítí, jsou však již dávno překonané. Dnes víme, že malé embryo i novorozeně je mnohem citlivější, než dospělý člověk, akorát nemá žádné způsoby, jak to dávat najevo. Je nejcitlivější ze svého života, neboť jeho nervy jsou ještě zcela obnažené. A všechno, co zažívá v bříšku, se do něj ukládá, nemá to kam zmizet.

Jak se ovšem prokutat do takovéto hloubky? Je to vůbec možné, dostat se až do prenatálu a do porodu? Vždyť si z toho nic nepamatujeme! Ano, takové jsou často reakce mých klientů. U malých dětí je to velmi jednoduché, tam je možné prenatální a porodní napětí poměrně rychle uvolnit z těla pomocí kraniosakrální biodynamiky a citlivého terapeutického vedení rodičů. Mám zkušenost, že čím dříve rodič s dítětem přijdou, tím jde napětí uvolnit rychleji. Jednou jsem pracovala s pětidenním chlapečkem, který zažil poporodní oddělení od matky přes první noc, a všechny další večery vždy s blížící se nocí trpěl obrovskými nezvladatelnými záchvaty pláče a rodiče si nemohli ani odskočit na záchod. Poté, co jsme detekovali tyto projevy jako separační trauma, uvolnili napětí z jeho tělíčka pomocí krania a ještě zapracovali přes Hlubinnou přestrukturaci s jeho rodiči, z chlapečka se stal klidný usměvavý pohodář, který pak už téměř neplakal.

Jak ovšem pracovat s dospělými lidmi, kteří mají svá prenatální a porodní zranění ukryta ve velké hloubce pod mnoha nánosy dalších dětských a dospělých zážitků? Mám vyzkoušené, že dlouhodobou hlubinnou terapeutickou prací je možné se i v dospělosti prokutat k prenatálním a porodním pocitům. Když jdeme do hloubky, v určitý moment najednou člověk cítí neobvyklé fyzické nebo emoční vjemy, zaplaví jej třeba čirý strach či pocit ohrožení, které vůbec nesouvisí s přítomným okamžikem ani se zážitky z dětství. A v ten moment dotyčný cítí, že se tam dostal, propracoval se do buněčné informace z prenatálu nebo z porodu. Je vždy velmi osvobozující tyto staré napěťové otisky pustit z těla ven, člověku se velmi uleví. Nepochopitelné dospělé úzkosti vzniklé třeba v poporodní separaci pak mohou zmizet jako mávnutím kouzelného proutku. Šedá deka smutku z pocitu nepřijetí se najednou rozpustí a dotyčný poprvé zakouší život hezký a lehký.

Je dobré naše zranění z prenatálního období a z porodu brát vážně a zabývat se jimi. A pokud jsme na nich ještě nikdy intenzivně nepracovali, pravděpodobně teprve čekají na zvědomění. Je dobré vědět, že i toto je způsob ke zkvalitnění života.

V příštím dílu seriálu v květnové Meduňce si povíme o dalších oblastech, kde vznikají naše bloky.

Pokud máte zájem přečíst si více o metodě Hlubinná přestrukturace nebo další příběhy z terapeutické praxe Marie Plochové Hlávkové, nahlédněte do knihy Hlubinná přestrukturace.