Autorka textu: Mgr. Marie Plochová Hlávková, Ph.D., astropsycholožka a terapeutka

Každý člověk zná jistě v nějaké podobě psychickou nepohodu, splín, stres, depresi, pocit beznaděje, nutkavost či pocit méněcennosti nebo různé další nepříjemné stavy. V podstatě každý člověk, s nímž se setkávám ve své ordinaci, přichází s menší nebo větší bolestí duše a chce se jí rychle zbavit. Přirovnávám občas naše psychické bolesti k pampelišce coby plevelu, který se snažíme rychle odstranit ze svého záhonku. Můžeme se na tuto rostlinu sebevíc rozčilovat a utrháváme jí listy, ale pokud ji nevytrhneme i s kořenem, budou listy stále donekonečna růst. Můj přístup k bolestem duše je tedy jednoznačně hlubinný: s klienty odkrýváme hlubší příčiny jejich problémů, nahlížíme do nitra dotyčného. A mnohdy tam najdeme velmi překvapivé nečekané kořeny.

Mám zkušenost, že pokud nenajdeme pravou příčinu svých problémů, můžeme je sebevíc potlačovat, snažit se je utlumit antidepresivy, pozitivním myšlením, přebíjet je nějakou činností, ale ony na nás stejně dřív nebo později opět vyskočí, protože „nic, co je potlačeno neumírá“. Potlačování našich bolestí duše nemá smysl, naopak, může vést k tomu, že přetransformují do mnohem komplikovanějších nemocí, úrazů, zkrátka velkých životních potíží, které nás již opravdu donutí se s temnými pocity konfrontovat tváří v tvář. Domnívám se tedy, že je rozhodně výhodnější před nepříjemnými pocity neprchat, ale poctivě zkoumat, co nám chtějí říci, dokud jsou to „jen“ psychické projevy. Protože ony nám vždy chtějí sdělit nějakou důležitou informaci o nás samých, ukázat na něco, co jsme zapomněli, otevřít třinácté komnaty a pomoci si zpracovat něco neuvědomělého, vybít staré napětí, které se dere na povrch.

Jednou mne třeba vyhledal klient, který trpěl silnými depresivními stavy, pocity beznaděje a zároveň strachem ze smrti. Antidepresiva mu nepomáhala a bylo mu z nich špatně, proto se rozhodl, že chce zkoumat hlubší příčiny a léků se zbavit. Když jsme tedy začali zkoumat podhoubí jeho života, ukázalo se, že jeho temné pocity pramení z jeho těžkých dětských prožitků, od kterých se ovšem odstřihnul a neuvědomoval si je. Jeho otec byl dlouhodobě nemocný, synovi se od mala nemohl věnovat a navíc klient ve 13 letech viděl na vlastní oči, jak otec umíral. V rodině nebylo zvykem ventilovat emoce a veškerý smutek a bolest ze ztráty otce tedy klient potlačil. Vztah s matkou měl od mala narušený a trpěl nedostatkem mateřské lásky, místo podpory od matky jej matka pasovala do role svého „náhradního partnera“. Veškeré emoce celé dětství držel v sobě, musel být „silný kluk“ a nikdy neměl nikoho, u koho by se mohl vyplakat. V dospělosti jej však tyto neprožité emoce začaly přepadávat ze zálohy v podobě temných stavů. Zpočátku tomu nerozuměl, ale když jsme tyto emoce začali dávat do souvislosti s jeho starými zraněními, klientovi se ulevovalo. Začal své staré smutky uvolňovat, plakal nad svým malým vnitřním klukem, dostával ze sebe dodatečně bolest nad ztrátou táty…. a ejhle, depresivní stavy začaly ustupovat. Nyní tento pán již léky nebere a má opět spokojený život. Zpracoval si postupně svá nevědomá dětská traumata a poprvé v životě se volně nadechnul. (Podrobněji jsem tento příběh rozepsala ve své knize Hlubinná přestrukturace.)

Jenže dospět k takovéto hloubkové práci na sobě není jednoduché, protože cesta ke kořenům problémů někdy trochu bolí a může být i malinko nepříjemná.

Samozřejmě, duše má svůj specifický jazyk, kterému nemusíme zpočátku rozumět. Nemluví k nám přímočaře, ale řečí pocitů, tělesných vjemů, obrazů a snů. A když jde do tuhého, začne nás třeba zavalovat úzkostmi, depresivními stavy nebo jinými těžkými prožitky. Jednou se mi kupříkladu stalo, že ke mně přišel klient, který měl silné úzkosti a zároveň noční můry. Ve snech se mu objevovala druhá světová válka, vraždící nacisti, pronásledování. Když jsme více zkoumali tento symbol destrukce a krutosti, ukázalo se, že dotyčný klient zažil v dětství domácí násilí, ale tyto prožitky jako dítě vytěsnil. Jako dítě měl stále strach, kdy přijde táta a začne křičet, jestli nepadne i nějaká rána. Jenže veškerý svůj strach a pocit ohrožení musel potlačit a předstírat, že se nic neděje, aby otec nezuřil ještě víc. V dospělosti však toto téma začalo volat po zpracování přes jeho zdánlivě nepochopitelné úzkostné stavy a noční můry. Jeho zraněná dětská duše potřebovala zbavit toho starého nánosu strachu a násilí a upozorňovala na sebe. V okamžiku, kdy jsme toto téma zvědomili a začali stará dětská zranění zpracovávat, úzkosti i noční můry postupně mizely.

Je to tedy velmi prosté a jednoduché, je pouze potřeba neutíkat sama před sebou a učit se rozumět tomu, co nám naše duše sděluje. Většina našich silných pocitů, jejichž míra neodpovídá realitě, totiž má nějaký jiný kořen, obvykle v minulosti, a tuto souvislost je potřeba chytit, nejlépe pod vedením nějakého zkušeného terapeuta.

Člověk, který projde takovouto cestou, se pak již nikdy nebude bát svých bolestí duše, ale již bude znát způsob, jak k nim přistupovat. Bude více rozumět tomu, co jeho duše naznačuje a nebude před jejím hlasem prchat.

Další moje články o hloubkové práci na sobě najdete zde.

Pokud si chcete přečíst více o mých dvacetiletých zkušenostech s klienty, podívejte se na mou terapeutickou knihu Hlubinná přestrukturace.

Chcete od nás dostávat novinky? Registrujte se.