Pesticidy – Pavel Ploch

Článek by publikován 5.6.2014 v internetovém magazínu Rokycanské listy

Autor: Ing. Pavel Ploch

Nedávno proběhla tiskem zpráva, že francouzský vinař byl potrestán pokutou v hodnotě 500 Euro, protože odmítl použít na své vinici v kraji Burgundy pesticidy. Tato zpráva mi dala opětovný impuls k zamyšlení a zjišťování, co přesně jsou pesticidy zač a proč je tak nevyhnutelně potřebujeme. Uvedl jsem opětovný impuls, jelikož až tato zpráva mne pořádně nakopla, abych si něco o pesticidech zjistil.

Nuže, neodpustím si opět trochu teorie.
Pesticidy jsou přípravky a prostředky, které jsou určené k tlumení a hubení rostlinných a živočišných škůdců, a k ochraně rostlin, zvířat a člověka. Nejvíce se pesticidy uplatňují v zemědělství. To je definice, kterou osobně chápu jako pozitivní. A teď pojďme k negativům, které jsou ze stejného zdroje. Mezi negativní stránky patří:
– Vliv pesticidů na přirozené fungování ekosystému a zdraví člověka je většinou nepříznivý, žádoucí je pouze omezené užívání.
– Laboratorní studie naznačují, že mnoho pesticidů používaných v dnešní době v rámci EU mohou působit toxicky na vývoj nervové soustavy, přičemž poškození vývoje mozku může být vážně a nezvratné.
– Vystavení pesticidům může také zvyšovat riziko vzniku leukémie u dětí
– Řada pesticidů má schopnost narušovat hormonální systém člověka i živočichů
– Souvislost mezi pesticidy a Parkinsonovou chorobou ukázala studie izraelských vědců.
– Mezi nežádoucí důsledky nadměrného nebo nesprávného používání pesticidů patří hynutí včel, kontaminace povrchových vod, narušení ekosystému nebo jejich kumulace v živých systémech…
Abych objektivně porovnával kladné a záporné stránky pesticidů, tak jsem prohlédl více odkazů na internetu a výše je možno vidět pouze krátkou sumarizaci.

Teď bych použil jednoduchou otázku: Proč používáme pesticidy, když mají tolik negativ? Proč to děláme? Kdo jsou ti rostlinní a živočišní škůdci? Pokud bych měl jít k bibli či k Darwinově teorii, tak vše živé na naší zeměkouli má svůj význam, svou roli, i když budeme počítat toho mola v našem bytě. (pozn.autora: larvy potravinových molů jsou bílkovinnou pochoutkou pro sýkorky). Tak kde je problém? Ano, je jednoduché škůdce vyhubit, ale je to tak správné, pokud nám díky tomu například celosvětově poklesnou včelstva nebo bude mít více lidí poškozený mozek?
Vytvořil jsem si vlastní teorii, proč se toto děje. Lidstvo leniví. Jak jsem k tomu došel? Vzal jsem si příklad z toho, jak se vyrábí bio brambory. Zemědělec, který nechce používat pesticidy, nelení, mechanicky reguluje plevel a chrání brambory proti chorobám a škůdcům, buď střídá plodiny v osevním postupu nebo jde a ručně sbírá brouky a larvy či zvolí jiný přirozený postup. Zemědělec, který lení, aplikuje insekticidy, které ničí přenašeče, tj. hmyz a využije fungicidy proti houbovým chorobám, a další druhy pesticidů proti škůdcům. Rozdíl mezi oběma zemědělci spočívá v tom, že první se snaží své dílo ochránit před škůdci a ten druhý je rovnou chemicky zničí, aby tak „na oko“ ochránil své brambory. „Na oko“ píši proto, že to budou možná krásné velké brambory, ale za pomoci chemie a s mnoha negativními dopady v pozadí.
Tato ukázka přístupu zemědělců mě inspiruje k metaforické paralele, že naučit se žít i se škůdci, anebo se před nimi přirozeně chránit, je mnohem delší a strastiplnější cesta.

V té souvislosti bych teď směřoval k zamyšlení o nás samotných. My totiž máme také své vlastní škůdce, nosíme si je v sobě. Teď myslím naše stinné stránky – své smutky, nenávisti, zlé emoce. Můžeme k nim přistoupit tak, že se začneme v sobě vrtat, pozorovat své emoce, a tak se můžeme více naučit se svými škůdci žít a snažit se, aby nám tolik neškodili. Ale je zde i zdánlivě jednodušší cesta. Když jsme smutní, vezmeme si flašku vodky anebo si zajdeme k doktorovi, ať nám napíše antidepresiva, které „na oko“ zabijí našeho škůdce – náš smutek. Opět píšu „na oko“, jelikož o negativních účincích antidepresiv a skutečnosti, že se nejedná o opravdové řešení a odstranění smutku, je toho možná napsáno více než o pesticidech, ale to je již příběh toho druhého zemědělce.

Ještě bych uvedl další příklad, který jsem již zmínil, a to v současnosti velmi aktuální hrozbu úhynu včel z důvodu používání pesticidů. To je konkrétní příklad toho, že likvidujeme škůdce a zároveň likvidujeme i to, co škůdcem není. Mohli bychom to přirovnat k situaci, kdy teroristé drží v domě rukojmí, policie vnikne do domu a zastřelí jak teroristy, tak i rukojmí. Je jednoduché něco zničit, je jednoduché něco neřešit, ale je to ta správná cesta?

Závěrem se mi už jen nabízí otázka: dostal někdy někdo pokutu 500 Euro za to, že pesticidy používá?

Převrácený ženský temperament – Marie Hlávková

Článek byl publikován v červenci 2014 v časopisu Meduňka.

Autorka: Mgr. Marie Hlávková, Ph.D.

Objevování a podporu ženského principu v každém z nás považuji v současnosti za jedno z velmi důležitých témat. A to obzvláště v době, která nás tlačí do výkonů všeho druhu, či nás podporuje v odstřižení od své přirozenosti a používání náhražek či „umělých náplastí“. Jak ale rozlišíme, ve kterém okamžiku našich projevů se jedná opravdu o naši ženskou přirozenost, a kdy jsme ovlivněni a vychýleni jak generacemi před námi, tak následně vnějšími lákadly a společenskými pseudopravidly? Jak zjistíme, kdy je ženský princip zdravě žitý a kdy nikoliv, jestli jsme opravdu v kontaktu sami se sebou nebo si to pouze nenamlouváme a ve skutečnosti jsme ve vleku mechanismů chování, jenž nám nepřísluší? Řešením je nepochybně hlubinné sebepoznání a permanentní proces sebereflexe, přičemž na této cestě rozpoznávání ženského principu a navazování s ním většího kontaktu nám mohou pomoci různí terapeuti a jejich podpůrné metody.

Já osobně s oblibou používám u svých klientů astropsychologickou metodu „rozbor živlů“, jak jsem ji blíže popsala v mé první Meduňkové knize Hvězdy a duše. Tuto poměrně jednoduchou metodu vypočítává každý astrolog podle trochu jiného klíče, ovšem ve výsledku nám mimo jiné vždy ukáže, kolik má daný člověk v sobě energie jinové (ženské, introvertní) a jangové (mužské a extrovertní). U většiny z nás méně nebo více převažuje jeden princip a vůbec nezáleží na tom, zdali jsme muž nebo žena. Málokdy se stane, aby měl nějaký člověk stejné množství jinu i jangu. Jsme přirozeně zvyklí na to, že jeden typ energie v nás je silnější.

Ženy i muži, kteří mají větší převahu jangové – mužské – energie, jsou hodně otevření, extrovertní směrem do světa, žijí aktivní společenský život, více ukazují své myšlenky a pocity, dobíjejí baterky fyzickým nebo psychickým pohybem a neradi sedí dlouhou dobu na jednom místě. To ovšem neznamená, že jejich jinová ženská část neexistuje! Většinou je pouze o trochu méně rozvinutá a nemá v jejich životě takovou sílu. Ve zdravém případě by však tito lidé měli svou ženskou část umět také používat, to znamená že klid a pasivita, vnímání a prociťování věcí by také měly být v jejich rejstříku projevů, jen ne tak často jako aktivní a dynamická část jejich povahy.

Naopak člověk s převažujícím jinovým – ženským – temperamentem je přirozeně více introvertní, pohroužený do sebe a svého vnitřního prožívání, má bohatý emocionální svět, který však okolí v plné šíři obvykle nesděluje, silně vnímá a prociťuje situace a čerpá energii z klidu a niterného spočinutí. Ale opět i tento člověk v sobě nese kus extroverta, takže pokud své energie zdravě žije, i on si umí v příhodný moment dobře „zadivočet“ a ukázat světu svého vnitřního průbojného aktivistu.

V ideálním případě jsou mužská i ženská část naší psychiky vedle sebe v rovnocenném postavení, a přestože jedna složka je většinou výraznější, navzájem se respektují a přijímají se. V realitě se tento stav projevuje tím, že tento člověk je schopný přijímat a projevovat ženské i mužské projevy u sebe i druhých, neboť ve své duši demokraticky hostí oba principy. Obvykle nemá následně problém si nalézt partnerský vztah postavený opět na respektu a vzájemné rovnocennosti. To je ovšem ideální stav, který v realitě ne vždy nalezneme.

 

Převrácený temperament a posedlost jedním principem

Pokud se budeme nyní dívat na věc čistě z pohledu ženského pohlaví, je potřeba na úvod zmínit jednu skutečnost, která je mnohdy mylně interpretována. Ženy, které v sobě mají přirozeně více mužské extrovertní energie, rozhodně nesměřují k tomu, že by se měly chovat jako muži. Je třeba si uvědomit, že zhruba 50 procent všech žen má více jangové energie a jsou přirozeně extrovertní, tudíž pokud nebyly v dětství potlačeny, radují se ze své divokosti, jejich energie expanduje do prostoru, jsou živé, aktivní a rády se kontaktují s druhými lidmi. Jestliže využívají zdravě svůj potenciál otevřeného dynamického temperamentu, nejsou to žádné „mužatky“ a na jejich ženskosti to nic neubírá.

Problém však nastává v okamžiku, kdy nějaká žena nežije zdravě svůj přirozený temperament, neboť ten byl vlivem nepříznivých okolností v dětství potlačen nebo nedostatečně rozvinut. V tento moment rozlišuji dvě stupňující se fáze problému: 1) Převrácený temperament, 2) Posedlost jedním principem

 

Převrácený temperament je stav, kdy přede mnou sedí žena, která má mít přirozeně více mužské energie, a místo toho se chová jako tichá myška, je uzavřená a neprůbojná. Nebo opačný problém, kdy se žena s přirozenou dispozicí být více introvertní, klidnější a vnímající, projevuje silně aktivně a zavaluje se vnějšími podněty. V obou případech se jedná o schéma převráceného temperamentu, kdy osoby žijí opačnou energii, než je jim vlastní, ale stále ještě mají částečný přístup i ke své původní energii, která je ovšem upozaděna. Z mé praxe vyplývá, že zhruba pouze asi dva lidé z deseti jsou v kontaktu se svým přirozeným temperamentem, ostatní jsou ve svém temperamentu více nebo méně převrácení.

Příznaky převrácenosti mohou být u žen kupříkladu pocity napětí v těle, neustálá jemná nespokojenost a pocit nesvobody, případně chuť se chovat jinak a nemožnost to zrealizovat. To jsou jasné signály, že nějaká vnitřní část dané osoby, mužská nebo ženská, se nemůže projevovat tak, jak by potřebovala, a volá o pomoc. Rafinovanější je situace v momentu, kdy se žena se svým nepravým temperamentem natolik identifikovala, že jej považuje za pravý a hlas svého přirozeného temperamentu natolik potlačila, že jej už téměř neslyší. Zde je převrácení dokonáno a je pouze otázkou času, jaké životní okolnosti donutí ženu konfrontovat se se svou vychýleností. Pokud se jedná o převrácený temperament ve smyslu potlačení přirozené introvertní ženské dispozice a nezdravou dominanci aktivního mužského pólu, je žena mnohdy „přinucena“ k prozření nějakým úrazem, nemocí nebo jinými okolnostmi, které ji přimějí k většímu klidu nebo ji připoutají na lůžko a ona musí být vynuceně pasivní. Kupříkladu jedna moje přirozeně více žensky orientovaná klientka, která měla typ převrácenosti směrem k mužské energii, byla donucena ke klidu a pasivitě v okamžiku, kdy se jí stala automobilová nehoda a ocitla se s úrazem v nemocnici.

Opačný případ je stav, kdy žena s přirozenou mužskou extrovertnější dispozicí nezdravě přijme pasivnější ženskou roli a identifikuje se s ní. V tento okamžik se naopak může stát úraz nebo nemoc jejímu manželovi, který dosud zajišťoval této ženě komunikaci a aktivitu směrem ke světu. Tím je žena osudem „donucena“ ujmout se své přirozeně více mužské energie a poprvé v životě vstoupit aktivně do světa a začít věci řešit.

 

Posedlost jedním principem je pak ještě vyšší úroveň tohoto problému, kdy nejenom že dojde k potlačení přirozeného temperamentu, ale duše dotyčné osoby je doslova „ovládnuta“ nezdravě používanou mužskou nebo ženskou energií. Terminologií C.G.Junga bychom tento stav pojmenovali jako „posedlost animem“ – mužskou energií, nebo „posedlost animou“ – ženskou energií. V okamžiku, kdy je žena takto nezdravě ovládnuta jedním principem, vykonává nutkavě až obsedantně úkony, které k její přirozenosti vůbec nepřísluší, ale nemůže si pomoci. Je tady již jiná síla, která v její duši převzala vedení a ona se stává pouhou loutkou svých nevědomých sil. V psychice dotyčného pak neexistuje rovnocennost mužského a ženského principu, ale pouze absolutní nadvláda jednoho patologicky používaného principu, přičemž potlačený princip je pohlcen a nemá šanci se projevovat.

V případě posedlosti mužskou energií se jedná o ženy, které nutkavě musí být stále silné, jsou přehnaně tvrdé, dominantní, posedlé kariérou a výkonem, nejsou schopné vůbec relaxovat a stále bojují o prvenství a moc. Pro druhé lidi je velmi obtížné s nimi vycházet a jsou těmito typy žen tlačeni do submisivní role, neboť tyto ženy mají silnou potřebu vše řídit a o všem rozhodovat, vše zvládnout, být nejlepší. Jsou postrachem mužů, neboť svým chováním je symbolicky „kastrují“. Projevy zdravé mužské síly nesnášejí, nechtějí druhým dovolit jejich svobodný projev, neboť samy používají mužskou energii v totalitní podobě a potřebují mít menší nebo větší nadvládu. (Mluvíme samozřejmě o extrémních případech, v praxi se setkáme spíše s různými variacemi tohoto problému.)

Když hovořím s těmito typy žen, v mnoha případech si vůbec neuvědomují svou posedlost, jen se trochu pozastavují nad tím, že nejsou vůbec schopny plakat, projevovat přirozenou slabost a či žádat od druhých lidí podporu a pomoc. Naopak, k těmto projevům mají mnohdy očividný odpor.

Druhou stranou mince je žena posedlá ženským principem, která je uvězněna v roli oběti, chudinky, jemné křehké ženy, které jakoby zcela chyběla schopnost za sebe zabojovat. Trpně čeká, až jí někdo pomůže, je z pohledu svého sebeprosazení více nebo méně ochromena a maximálně má tendenci druhé lidi nápadně nebo nenápadně tlačit k tomu, aby za ní uskutečnili to, co ona ze svých vlastních sil není schopna. Tato žena je natolik ovládnuta nezdravou formou ženského principu, že se mnohdy přizpůsobuje i naprosto nevhodným životním podmínkám, nevyjadřuje, co cítí a co potřebuje, jen je zmítána vlnami zdánlivě nepochopitelných emocí, které navenek někdy působí až hystericky.

Tyto typy žen mají velký problém si přiznat své negativní emoce k okolí, nedokážou používat svou razanci a občas říci NE. Mnohdy se při zábranách cítit přirozený vztek k lidem, kteří jim ubližují, ohánějí esoterickými teoriemi o škodlivosti „negativních“ emocí, ale ve skutečnosti se bojí jít do konfliktu, používat svou dravost a také někdy v obraně zdravě vycenit zuby.

Při terapeutické práci s těmito ženami se ukazuje, že větší šanci na vnitřní posun a vysvobození zakleté části opačného temperamentu mají ženy posedlé ženským principem. Tyto ženy, byť zparalyzovány ve své mužské složce, jsou více schopny sebereflexe, disponují ochotou na sobě pracovat a jsou více v kontaktu se svými emocemi. Zaklety v roli oběti jsou „naučeny“ hledat své chyby a zpytovat své svědomí, tudíž jsou schopny přiznat si svou posedlost. Horší je to s ženami posedlými mužskou složkou, ty velmi často odchází z první a poslední hodiny terapie s tím, že je terapeut zcela mimo mísu a snaží se jim podsunout problém, který ony přece nemají. Odstřiženy od své ženské složky nejsou vůbec v kontaktu se svými emocemi a tělesným prožíváním, které jsou základem pro úspěšnou terapii, a proto jsou někdy terapeutické snahy prolomit jejich obří obranné valy a vydolovat zuboženou vnitřní ženu poměrně náročné.

 

Ve všech výše uvedených příkladech zdeformovaného ženského temperamentu je potřeba hledat příčinu v různém typu potlačení přirozenosti, pocházející nejčastěji z původní rodiny, prenatálního období nebo z nezpracovaných deformací samotných rodičů a prarodičů. Která žena se však vydá na cestu objevování své původní přirozenosti, je odměněna stále se zlepšujícím pocitem v těle a zdravější sebehodnotou. Pocit potěšení, radosti a spokojenosti není jen sen, ale poklad, který lze pomalou trpělivou prací sama na sobě vykopat z hlíny našich stínů.

McDonald´s jede dál! – Pavel Ploch

Článek byl publikován 13.2.2014 v internetovém magazínu Rokycanské listy

Autor: Ing. Pavel Ploch

Cílem této glosy je odkrýt i druhou stranu mince, tu stranu, jíž se mnoho lidí nechce zabývat, jelikož mají svých starostí dost a nebo některé věci prostě nechtějí slyšet.

220px-McDonald's_Hamburger_2007

Hamburger, základní produkt společnosti. Zdroj Wikipedie.

Začnu trochou historie a statistikami. První restaurace McDonald´s byla založena bratry Richardem a Mauricem McDonaldovými dne 23.7.1940 v San Bernardinu v Kalifornii. Skutečný rozmach tohoto do té doby stánku nastal až v roce 1955, kdy podnikatelsky přebral tuto společnost Ray Kroc, syn českých emigrantů (ze Stupna, pozn. adm). Ray byl okouzlen promyšleným způsobem „jak kvalitně a rychle občerstvit co nejvíce lidí“, což byla hlavní myšlenka zakladatelů.

V roce 1957 se stávají mottem společnosti slova jako kvalita, servis, čistota. V roce 1962 má společnost McDonald´s již 500 funkčních restaurací s miliardou prodaných hamburgerů! O 45 let později, v roce 2007 měl tento podnik ve 122 zemích již něco přes 30 000 restaurací, které obsloužily okolo 47 000 000 zákazníků denně! Pokud vyjdeme ze skutečnosti, že států je na světě necelých 200, tak téměř v 62% z nich máme McDonald´s.

McDonald´s zabírá většinu celého světa. Je to ten podnik, který jde naproti globalizaci a spojuje světové trhy a kultury včetně proměn životního stylu a společenských zvyklostí. Pokud navštívíme stránky McDonaldu, tak hlavním mottem společnosti je vedle výše uvedených hesel ještě přiměřená cena, s uvedením poznámky: „přiměřená cena za vysokou kvalitu“. McDonald´s je nám i díky reklamám stále připomínán, funguje ve sportu jako sponzor sportovních akcí, charitativních akcí i vědy. Koupením jakéhokoli produktu dokonce člověk podporuje jistou částkou domy Ronalda McDonalda pro nemocné děti. Navíc optimistická prognóza amerického publicisty Thomase L. Friedmana říká, že státy, v nichž fungují „výkrmny“ McDonald spolu nikdy neválčí, mír je tak spolehlivě zachován.
Může se zdát, že příběh kolem tohoto podniku, který je druhou nejznámější značkou na světě (pozn. nejznámější značkou na světě je Coca-ColaJ) je dokonalý, se šťastným koncem. Poslední dobou však začaly v případě McDonaldu, jak se říká, „vypadávat ze skříně kostlivci“.

Jako prvního kostlivce, který vypadává se skříně a tím narušuje úvodní romantiku klasického amerického příběhu, jsem vybral vyhraný soud Jamieho Olivera, slavného anglického kuchaře, právě nad McDonaldem. Jamie Oliver v roce 2013 dokázal, že McDonalds do masa přidává hydroxid amonný, který je pro lidi absolutně nevhodný – přímo toxický. Podle Olivera se tímto způsobem upravuje jídlo pro psy, přičemž jde o mimořádně levnou přípravu potravy. Zároveň upozornil, že maso od McDonald’s je nekvalitní a v případě kuřecích kousků nejde o skutečné kuřecí maso, ale chrupavky, kůže, vnitřnosti a zůstatky, které se upraví tak, aby alespoň nějak vypadaly a chutnaly (viz video zde). Ještě jednou opakuji, že soud dal jednomu člověku, který se postavil proti proudu, za pravdu!

Zároveň je třeba zmínit, že McDonald si získal statut Fast Food s nálepkou „jak kvalitně a rychle občerstvit co nejvíce lidí“. Ano, opět zde máme ten americký příběh, nicméně v roce 1951 (pozn.autora ještě před Raymondem Krocem) je vůbec poprvé doložena definice Fast Foodu, a to v britském slovníku Merriam-Webster. Tento pojem je zde definován následovně:„fast food je pokrm, který je rychle připraven a naservírován“ a je „rychle dostupný či připravený ke konzumaci, s malým důrazem na kvalitu.“ Tato definice nahrává tomu, co Jamie Oliver odkryl. Trochu mi to připomíná hesla typu „jak rychle zbohatnout“, „jak rychle zapomenout na starosti“, „jak se rychle dostat do změněného stavu vědomí“, a tak dále. To je také takový fast food – komerční ideologický hlavní proud! Média plné reklam s podprahovou nabídkou typu: „dej si Happy meal s hranolky jen za 39,-Kč!“. A zároveň se tam třeba v jedné milisekundě mihne informace typu, že „pes je nejlepší přítel člověka, jíme s ním ze společné misky“:-). Další příklady nechci a nebudu uvádět, toto stačí. Ale pojďme k dalšímu kostlivci vypadnuvším ze skříně.

Koncem roku 2013 prolétla internetovým zpravodajstvím zpráva ve znění: „McDonald´s doporučuje vlastním zaměstnancům: nejezte naše hamburgery a hranolky – riskujete tím své zdraví“. Slavný McDonalds si tak opravdu namířil zbraň proti sobě. Jediné, co vidím pozitivního na tomto kostlivci, je skutečnost, že své vlastní zaměstnance chce uchránit před zdravotní újmou. Pokud to vezmeme z té druhé, temnější strany, dá se z této zprávy jednoznačně chápat, že pro McDonald´s není důležité, čím se prostý konzument nasytí, ale kolik konzumentů se nasytí tak, aby to co nejvíce vynášelo. Potvrzením této části může být určitě scéna z amerického koprodukčního dramaticko-psychologického filmu Volný Pád s Michaelem Douglasem – viz zde. Zde je nakrásně vidět, jak kvalita v podobě naducaných hamburgerů na plakátech a milého chování má dvě tváře stejně jako mince má dvě strany.

Jako posledního kostlivce ze skříně bych uvedl šílený pokus amerického filmaře Morgana Spurlocka, který chtěl dokázat, jaké dopady má stravování v McDonaldu po dobu 30dní. Pokus byl šílený v tom, že se po dobu 30 dnů rozhodl stravovat pouze v McDonaldu, svou měsíční cestu filmoval a film nazval Super Size Me. (pozn.autora: je potřeba zdůraznit, že Morgan se jídly od McDonaldu záměrně nepřejídal, jedl pouze tři běžná denní jídla – snídani, oběd a večeři.) Dokumentární snímek ukazuje na začátku cesty plně zdravého člověka podstoupením všemožných zdravotních testů, Morgan měl svého trenéra, dietoložku a klasického doktora. Během filmu je však vidět znatelná proměna jeho psychických nálad do deprese až malátnosti a výrazně zhoršující se zdravotní stav. Na konci filmu je jeho zdravotní i psychický stav alarmující. Zvýšená hladina cholesterolu, o 11 kg hmotnostně těžší, o 5% více tuku v těle a ztvrdlá játra přesně tak, jako mají alkoholici! Bylo velmi otřesné se na tento film v některých momentech dívat.

Teď již nechci dále vytahovat králíky z klobouku. Touto glosou jsem pouze chtěl ukázat na pořekadlo, že každý je svého štěstí strůjcem. Všichni máme ve stravě na výběr. Některé obchodní strategie McDonaldu vábící lidi dětským klaunem, nabízející narozeninové oslavy s rozdáváním hraček a triček za účelem „koupení si lidského hlasu“, nebo prezentování „chutné lákavé reklamy“ atd. potvrzují, že McDonald umí dělat dobrý obchod. I přes fakt, že obezita a nemocnost z pojídání tučných a nezdravých jídlem je druhou nejčastější příčinou smrti v USA (pozn.autora: použito z výše uvedeného filmu Super Size Me), tak McDonald´s je rozšířený ve všech nákupních centrech, u benzínových stanic, na letištích a koneckonců i v nemocnicích! Prostě všude. Toto je kromě zmíněného fenoménu globalizace ona komerční ideologie konzumu. Věčným konzumováním a honbou za nekončícím „požitkem“ se společnost přesycuje, a pak přichází nedozírné psychické i psychické následky, splasklá bublina, prázdnota a strmý pád.  Připomíná mi to opět způsob, jak se rychle dostat na vrchol čehokoliv. Jak rychlá a strmá byla cesta nahoru, tak rychle a nečekaně spadneme dolů.

Závěrem bych chtěl říci, že cílem této glosy bylo odkrýt i druhou stranu mince, tu stranu, jíž se mnoho lidí nechce zabývat, jelikož mají svých starostí dost a nebo některé věci prostě nechtějí slyšet. Abych pravdu řekl, tak já jsem se všem těmto informacím též dlouho bránil tvrzením, že nejím v McDonaldu hamburgery a jiné maso, ale piji u nich pouze čas od času jahodový Milkshake. Ale když jsem si přečetl článek, že i slavný Milkshake obsahuje 59 chemikálií (viz zde), kde nejkontroverznější složkou je ethylacetát využívající se jako rozpouštědlo, tak jsem si okamžitě vyhlásil osobní zákaz vstupu do McDonaldu.

A tím příběh končí, není vítězů ani poražených. Záleží pouze na tom, pro jakou cestu se rozhodneme.

Generační linie a jejich vliv na náš život – Marie Hlávková

Článek byl publikován v červnu 2013 v časopisu Meduňka

Autorka: Mgr. Marie Hlávková, Ph.D.

V tužbě po štěstí pro nás i naše děti si ne každý naplno uvědomuje, do jak velké míry jsme determinováni rodinnými a generačními disharmoniemi, které si naši předci nezpracovali. A to na psychické i fyzické úrovni. I ti z nás, kteří mnoho let intenzivně pracují na zvědomování starých rodinných břemen, jsou mnohdy překvapeni zjištěním, kolik vrstev a nánosů generačních napětí je v nás nastřádáno. A naopak ti, kteří se vytrvale bouří proti konceptu předávání psychických a následně i fyzických neharmonií přes generace a tvrdí, že je to nesmysl a že mají život ve svých rukou, jsou dříve nebo později téměř vždy přepadeni pseudoinstinktivně naučenými mechanismy, vycházejícími z předešlých generací.

Prvoplánovými a klasickými příklady přenášení nezdravých generačních vzorců chování na další generace jsou rodiče, kteří se chovají v rodině a ke svým dětem stejně nevhodně, jako to zažili od svých předků. Někdy se jedná o mechanismus nevědomý, kdy si rodiče ani neuvědomují a nepřipouští, že svým přejatým generačním chováním své děti a rodinnou atmosféru poškozují. Jindy rodiče se svým chování „bojují“, nelíbí se jim, nechtějí jej, ale nemohou si pomoci, v kritické situaci z nich vždy vyjedou stejné staré mechanismy přejaté od předků, neboť je mají „zažrané pod kůží“.

Rafinovanější verzí nezdravých generačních linií jsou lidé, kteří v touze po jiném chování, než zažili u rodičů, zvolí pravý opak, který je však ve skutečnosti stejně patologický.
Typickým a velmi obvyklým příkladem těchto témat je matka, která se mi v terapii svěřuje, jak velmi touží po štěstí pro své dítě, ale dítě začíná být neposlušné a silně nezvladatelné. Pokud pátráme do větší hloubky, dozvídáme se, že tato matka byla jako dítě vychovávána velmi direktivním způsobem a byla silně omezována. Zažila slovní agresivní výbuchy od svého otce a „vojenskou“ výchovu, kdy musela vyšlapovat tak, jak rodiče chtěli. Vždy si říkala, že takové dětství své ratolesti nikdy nepřipraví, že mu dá naopak to, po čem ona celé dětství toužila a neměla to. To znamená volnost, bezpečí, svobodu projevu a respekt k jeho názoru. Výchovu potom však nevědomě otočí do druhého extrému – tak se bojí, aby své dítě náhodou neomezovala, jako to dělala její matka, tak se obává na něho i zdravě křiknout a vymezit se, protože jí to připomíná jejího otce a jeho záchvaty agrese, že mu naopak nedá vůbec žádné hranice a z dítěte se stane „malý tyran“. Expanduje do teritoria své matky, rozpíná se a ovládá ji, neboť si je jisté tím, že se matka nevymezí, protože sama sobě v hloubi duše „zakázala“ být jako její rodiče a odmítla i zdravé projevy rodičovské autority. Matka mi pak překvapeně přiznává, že jí dítě svých chováním velmi připomíná jejího otce nebo matku, právě ty aspekty jejich chování, které ji v dětství zraňovaly a poškozovaly. Nezdravá generační linie se nese dál, její dítě se stává malou kopií prarodičů.
Dalším příkladem ze stejného ranku je muž, který zažije v dětství velmi těžký rozvod svých rodičů, při němž nedostane dostatek podpory, a nese si tento nezpracovaný traumatický náboj do dospělosti. Coby dospělý se tedy rozhodne, že svému dítěti nikdy nezpůsobí takové trauma a nikdy se nerozvede, křečovitě lpí na úplné rodině. Bohužel je však jeho manželství velmi nešťastné, protože vzhledem k nedostatku pozitivního vztahového vzoru z původní rodiny tento muž ani nedokáže vytvořit zdravý partnerský vztah. Protože v původní rodině nezažil mezi rodiči lásku, ani neví, jak by mohla opravdová láska vypadat! Najde si tedy partnerku podle jiných než citových kritérií, s níž láskyplný vztah nedokáže vytvořit. Plácají se v neharmoniích velmi podobně, jako jeho rodiče. Nicméně, kvůli jeho nezpracovanému traumatu z rozvodu rodičů, se nechce rozvést a dítě i partnerku udržuje v patologické dusné atmosféře mrtvého vztahu. Jeho dítě takto bohužel získá pouze nezdravý vztahový model a opět není schopno v dospělosti vytvořit láskyplný zdravý vztah. Sedí pak přede mnou na terapii a smutně konstatuje, že ho jeho otec svou křečovitou snahou po udržení rodiny hodně poškodil, neboť mu nedal možnost zažít otce i matku v jiném – lepším – vztahu a zarýt si tak pod kůži lepší vztahové otisky.
Jak vidno na tomto příkladu, generační linie se manifestuje nejen v přístupu k rodině a dětem, ale mnohdy i ve schopnosti vytvořit či nevytvořit kvalitní partnerský vztah. Rodinnou linii někdy objevíme dokonce i v tématech jako nakládání zdravě s majetkem nebo ve schopnosti nalézt si vhodné zaměstnání a naplňující seberealizaci. Všechny tyto momenty života jsou mnohdy vázány na to, zdali jsme dostali jejich zdravý otisk do vínku od rodičů a předešlých generací, nebo se k nim musíme sami propracovat, což se někdy podaří, ale jindy to jde ztuha.
Velmi důležitým faktem při práci s takovýmito generačními „kletbami“ je skutečnost, že samotné intelektuální uvědomění ke zpracování generační linie nestačí. I když si dotyčný říká, že se jako jeho předci chovat nechce, toto přání a rozumové konstatování většinou nedokáže přebít zarytý pseudoinstinktivní mechanismus chování. Nehledě k tomu, že v případě přetočení chování do druhého extrému se dotyčný často domnívá, že se nezdravých mechanismů chování zbavil, přičemž si neuvědomuje, že se jedná pouze o druhou stranu téže mince, která je stejně škodlivá. A to ještě hovoříme o generačních vzorcích, které jsou viditelné, neboť se odehrávají na úrovni vnějšího chování.
Ještě obtížněji polapitelné jsou generační disharmonie, jež se manifestují ve zdravotních problémech členů rodiny, nejčastěji dětí. Jedná se jak o vážná onemocnění, tak o vrozené vady nebo postižení. Dle mých zkušeností mají totiž nezpracovávaná a neuvědomělá rodinná napětí tendenci se zhoršovat. Pokud si jeden člen rodiny – kupř. babička – nepřizná v mládí svá vlastní rodinná zranění, přenese je na své dítě – kupř. na dceru – , která si pak v sobě nese disharmonii o to větší, projevující se psychickými problémy. Tato rodinná zátěž, pokud není terapeuticky uchopena a tím pádem zmenšena, se pak u další generace projeví v ještě větší míře, a to mnohdy dokonce ve fyzických příznacích. Vnučka se tedy narodí kupříkladu s rozštěpem rtu nebo patra, autismem, jiným fyzickým postižením nebo se u ní třeba rozvine epilepsie, duševní nemoc nebo jiné vážné onemocnění. Při této stupňující se zátěži totiž duše sama o sobě již neunese těžký rodinný náklad a napěťová energie se provalí do těla, do zdravotních příznaků a tělo se stává jakýmsi zrcadlem, které ukazuje rodinné zdeformované energie zhmotněné ve fyzické podobě. Někdy je to pouze jeden člen rodiny, nejslabší článek, kupříkladu dítě, v němž se napěťová energie zrcadlí v nejčistší podobě, jindy strádají těla i dalších členů rodiny, uvězněných v patologickém systému.
Vybavuje se mi příběh jedné ženy, jejíž dítě se narodilo s těžkou formou autismu. Při procházení jejího příběhu se ukázaly v jejím rodinném podhoubí silné destruktivní energie – dominantní manipulativní matka a agresivní otec, který se v jistý moment ztratil z jejího života. Linie k dalším předkům vykazovala výrazné rysy despocie, sexuálního zneužívání, bezcitnosti a krutosti. Přestože si žena tato témata intelektuálně pojmenovala a snažila se na nich pracovat, traumata si nezpracovala z hloubky a naběhla si do destruktivního a nefunkčního vztahu s otcem dítěte, které se pak narodilo postižené autismem .
Existují vědecké výzkumy, podle kterých mozek fyzicky zdravého člověka, který zažil v dětství traumata typu sexuálního zneužívání nebo jiné poškozující zážitky, vykazuje narušení kontaktu mezi hemisférami a celkově nedostatečně propojené mozkové buňky v různých částech mozku. Mozek autistického dítěte má ovšem stejné rysy poškození a nefunkčnosti! Nabízí se tedy přímá souvislost mezi rodičem, který zažil traumatické zážitky a nezpracoval si je a jeho dítětem, které se narodí s autismem. Dle výzkumů mají oba podobně poškozený mozek. Horká brambora nezpracovaného traumatu se u rodiče ještě neprojeví ve zdravotním postižení, u dítěte již ano.
Postižené dítě, mentálně nebo fyzicky, nečekané úrazy, vážná onemocnění duševní nebo fyzická, nebo dokonce smrt, jsou tedy vždy vztyčeným ukazovákem, jímž nám chce osud naznačit, že je v naší rodině, respektive v naší duši „něco špatně“ a že to takhle už nejde dál. Totálním selháním rodinného systému je pak stav, kdy se již žádné děti ani nemohou narodit a rod vymírá. V takovém narušeném systému doslova není místo pro nový život, byť si tuto situaci členové rodiny třeba racionalizují a všemožně vysvětlují.

Jak z tohoto začarovaného kruhu ven, abychom sami sebe osvobodili z rodinných zakletí a nepřenášeli generační zátěž na naše děti? Dle mého je řešením dlouhodobá intenzivní terapeutická práce na odkrývání starých patologických rodinných vzorců a jejich zpracovávání. Ovšem na příkladu ženy s autistickým dítětem vidíme, že samotné intelektuální zvědomění těchto témat nestačí. K tomu, aby se přestrukturovaly naše mozkové spoje a nervové buňky, vychýlené z normálu rodinnými patologiemi a traumaty, je potřeba čištění až z těch nejhlubších tělesných a buněčných, emocionálních úrovní. Metod, které nabízejí takovouto možnost, již u nás existuje více, včetně hlubinné individuální terapie, rodinných konstelací, kraniosakrální biodynamiky, atd.. Ovšem základním vstupním klíčem je otevřenost a vůle dívat se pravdě do tváře a neutéct, když se začnou vynořovat emoce a s nimi stará zranění.
Pravdy o našich rodinných deformacích jsou mnohdy ukryty ve velké hloubce a my si je navenek ani neuvědomujeme. Často se mi stalo, že teprve po několika letech (!) intenzivní terapie jsme se s klientem prolomili do hrůzných skutečností o tom, co se v rodině pod nablýskaným dokonalým povrchem opravdu dělo. Do té doby si klient vůbec neuvědomoval, že by v jeho rodině mohl být tento problém. Naše schopnost vytěsnit a odštěpit nepříjemné pocity a prožitky je velmi silná. Nehledě k tomu, že traumata a rodinné deformace nemusí být navenek okaté, ale velmi často jsou nenápadně skryté a týkají se jemných psychologických nuancí chování členů rodiny, které nás nenapadá škatulkovat do kategorie „trauma“. Ale bohužel i jemné nenápadné patologické mechanismy chování členů rodiny bývají pro citlivou dětskou duši traumatické.
Proto když se na začátku terapie ptám klienta, jak to vypadalo v jeho rodině a on mi říká, že žádná traumata nezažíval, vždy odpovídám: „Vy si momentálně neuvědomujete, že byste nějaká traumata zažíval. Co se ve vaší rodině opravdu dělo, to ještě nevíme.“
Velmi dobrým pomocníkem při odhalování rodinných deformací je pro mne rozbor dětského nebo osobního horoskopu. Když přede mnou sedí rodiče a jsou natěšeni na rozbor horoskopu jejich ratolesti, vždy je trochu překvapím skutečností, že rozbor horoskopu dítěte vypovídá jak o dítěti a jeho energiích, tak o nich samotných a rodinných neharmoniích nebo naopak harmoniích. Dětský horoskop neskutečně účinně „usvědčuje“ rodiče z toho, co si oni sami nezpracovali za napěťové energie a co předali jako danajský dar svému dítěti. Generační „kletby“ a táhnoucí se linie nezpracovaných témat vidíme v horoskopu jako na dlani. Dětský horoskop tedy bývá velmi často impulsem pro samotné rodiče, aby na sobě začali pracovat a nezatěžovali své dítě vlastními nezpracovanými bloky.
Stejně tak rozbor horoskopu osobního v dospělosti může být velmi účinným nástrojem, jak zvědomit a pojmenovat kořeny problémů, vycházející z rodinného systému. Mnohdy se člověk doslova plácá v potížích různého typu a jaká je úleva, když zjistí, že velká část těchto témat je ona rodinná „horká brambora“ a že ji může symbolicky vrátit zpět rodičům nebo dalším členům rodiny, na místo, kam patří.
Jednou jsem měla na astropsychologické konzultaci klientku, která si při našem sezení poprvé připustila, že od narození svou existencí rodiče obtěžovala a že v ní celý život vzbuzovali pocity viny za to, že existuje. Když jsem jí nabídla možnost, že jí tyto pocity viny a pocit nepatřičnosti na světě nenáleží, ale že na ni rodiče pouze přenesli vlastní nezpracované emoce ze svého dětství, kdy se zřejmě cítili nepřijatí, úplně ožila. A v momentu, kdy jsem jí nabídla, že tyto pocity „může vrátit tam, kam patří“ , to znamená symbolicky je vrátit svým rodičům, z ramen jakoby jí spadl desetitunový náklad a roztančila se nadšením po místnosti. Ta úleva, když ze sebe sejmeme rodinnou zátěž, jíž jsme si celý život nesli a nepatřila nám, je ohromná. Teprve v ten moment jako bychom mohli vstoupit do svého autentického života a žít opravdu sami sebe, rozkvést. Je dobré vědět, že je to možné – můžeme začít vracet staré vzorce chování, destruktivní mechanismy chování i pokřivené energie tam, kam náležejí, to znamená předchozím generacím. Můžeme ze sebe sloupnout falešné vrstvy, které zahalovaly naši pravou tvář. Můžeme se více a více dostávat do kontaktu se zdrojem, s naší zdravou podstatou. Tím získáme štěstí pro sebe i svou rodinu.

Jungovy děti – Pavel Ploch

Článek byl publikovaný 3.11.2013 v internetovém magazínu Rokycanské listy

Autor: Ing. Pavel Ploch

 Lidstvo je v základních věcech ještě ve stavu dětství. C.G. Jung – výbor z díla – Osobnost a přenos – svazek 3

 Výše uvedená věta dále pokračuje konstatováním, že většina lidí potřebuje autoritu, vedení a zákon. Při těchto slovech si nás představuji jako ovečky, které potřebují svého baču. A nebo jako římský lid, který svěřil moc vojevůdcům a chce jen jídlo a zábavu – „Panem et circenses“ – chléb a hry. V těch větách můžeme vidět podobnost.

A jak je to s námi? Jsme již navenek pryč od rodičovského opatrovnictví, máme své byty, své automobily, své domy, svá zaměstnaní a v neposlední řadě své děti, o které se staráme. Tím jsme plně nasyceni jako lid římský a pokud chceme zábavu, tak jí máme. 3D led televizory o více než 50 programech, dotykové multifunkční mobilní telefony, 4D kina s nabídkou prožití „skutečné“ bouřky, blesků, deště a třeba i nárazového větru nebo extrémní atrakce matějských poutí – to vše je ta zábava. Samozřejmě je třeba uvést trávení volného času v posilovnách, na hřištích, rybách, či v kuchyni při přípravě nového receptu také jako zábavu. Jsou to všechno aktivity, které nás baví a dávají nám pocit naplnění. Samozřejmě v opačném případě „pláčeme“ a potřebujeme se dostat opět do své rovnováhy. Když nás bolí zub, jdeme k zubaři, ať se o nás postará, když nás škrábe v krku, jdeme k našemu obvodnímu doktorovi, ať se o nás postará. A kdyby nedej bože na nás chtěl někdo slovně útočit, křičíme: Pomóóc, pomozte mi! V neposlední řadě stále věříme, že vše se nějak vyřeší, stát se o nás postará a když se mu to nepodaří, můžeme alespoň na koho ukázat po způsobu: „Za to mohou oni, ne já“! Již teď mohu osobně gratulovat panu Jungovi za to, jak se trefil. Jsme v mnoha věcech jako malé děti, stačí nám „chléb a hry“.

Pokud bychom se snad chtěli stát alespoň zčásti dospělými, pak opět podle Junga můžeme překonat zákon jedině tak, když na místo svědomí postavíme duši. Co je tím myšleno? Mnoho věcí v životě děláme podle toho, jak nám to určila společnost od rodičů počínaje. Už jako děti máme sny, vize, čím budeme, nicméně pak někdy přichází úder: Synu, pradědeček byl pekař, dědeček byl pekař, já jsem pekař a ty taky budeš pekař. Tvůj sen o tom být flétnistou si nech zdát. Tím se neuživíš! My samotní jsme dále vedeni tím, „co se smí a co se nesmí“. Kolikrát jsme slyšeli: Nechoď v těch starých botách, co si o Tobě lidi pomyslí! Neptej se, budeš za blbce! Neupozorňuj na sebe svými názory! Samozřejmě toto „šněrování“ nás znevýhodňuje při cestě za svými sny. Deformuje nás, bere nám to zdravé sebevědomí, odvahu prosadit se a výsledkem jsou naše pochybnosti: Sluší mi to? Áááá ksakru, přibrala jsem dvě kila, co si lidi pomyslí! Toto jsou vše programy „svědomí“, které si spolu neseme a naše duše zůstává v pozadí. A jak tedy postavit duši místo svědomí? Cesta duše je dle Junga úzká jako ostří nože. Je jí schopno jen málo lidí. A tito nemnozí se na ni vydají z vnitřní nutnosti, pokud ne přímo z nouze*.

Jak vidím já cestu duše? Umět se vymezovat vůči jednání, se kterými nesouhlasíme, poslouchat sebe, co bychom rádi, co cítíme. Říkat své názory, věřit si v tom co děláme, mluvit o svých pocitech s našimi nejbližšími, neutíkat před problémy atd. atd. Ano, tak vidím nelehkou cestu pravdy, která nás činí nemanipulovatelnými. Jsme vedeni naším zdravýmvnitřním hlasem namísto tupého naslouchání norem systému.
Každý máme svůj osud. Pokud si symbolicky připodobníme náš vlastní osud jako cestu, tak dejme tomu, že ta je daná. Jde jen o to, jak využijeme jejích možností. Projdeme ji pěšky? Proletíme ji tryskáčem? Užijeme si poklidnou cestu autem? Vydáme se na ni vůbec?  Zároveň Jung uvádí, že nemnozí z nás se vydají na cestu pravdy a nabízí se proto otázka: do jaké míry jsme se již vydali na tuto cestu? Zdali vůbec?

 * I tento výrok je z knihy C.G.Jung – výbor z díla – Osobnost a přenos – svazek 3

 

Možnosti uvědomění a seberozvoje prostřednictvím dětského horoskopu – Marie Hlávková

Článek byl publikován v září 2013 v časopisu Meduňka

Autorka:  Mgr. Marie Hlávková, Ph.D.

Jistě se mnozí z nás shodneme na skutečnosti, že děti jsou našimi největšími učiteli a zrcadly. Nutí nás zaujímat dříve netušené postoje a učí nás opomíjeným dovednostem, ukazují naše slabá místa, ztuhlosti v chování a nefunkční komunikační dovednosti, ale také zrcadlí naše nezpracované generační i osobní patologické vzorce. Naše dítě je významným nositelem informací pro náš život a rodič, který se rozhodne mu naslouchat, může sebe i své okolí velmi posunout ve vývoji směrem kupředu. Není však mým úmyslem vás seznamovat s progresivními a respektujícími metodami výchovy dítěte, jichž je dnes celá řádka, nýbrž bych se s vámi ráda podělila o mé zkušenosti s tím, co všechno dítě může zrcadlit jako informaci pro rodiče, a jak se to může projevovat.

Z astropsychologického pohledu je to především dětský horoskop, který velmi zřetelným způsobem popisuje, co všechno v sobě dítě nese za energie a potenciál, ale také za lekce v sebeuvědomění pro rodiče. Dokonce i v případech, kdy se rodiče chtějí „pouze“ seznámit s talenty svého dítka, aby jej pak mohli v životě lépe podporovat v rozvoji, ukazuje dětský horoskop netušené skutečnosti pro celou rodinu. Z horoskopu dítěte vyčteme, jakým způsobem vnímá otce i matku, jak vidí vztah mezi nimi, jaké rodinné generační zátěže si v sobě nese a také zdali je mu v rodinné atmosféře dovoleno realizovat svůj temperament a talenty nebo jsou mu v projevu kladeny větší nebo menší překážky.

Pokud budu vycházet z mých astropsychologických zkušeností, typický příklad rozboru dětského horoskopu vypadá tak, že za mnou přichází rodiče s prosbou o radu ohledně jejich dítěte, jenž vykazuje nějaké znaky neharmonie, fyzické nebo psychické. Jedná se kupříkladu o noční pomočování, ekzém, astma, neklid a hyperaktivitu, časté nemoci, zvláštní mechanismy chování nebo silně vyhraněný temperament, velkou úzkostnost, problém se zapojit mezi děti, agresivitu, atd.. Když sedím před takovýmito rodiči, přemýšlím především o tom, v jakém rodinném systému jejich dítě vyrůstá, jaký má hlubší důvod mezi svými rodiči a dalšími příbuznými projevovat tyto příznaky a co ve skutečnosti symbolizují. Dítě svými příznaky totiž vždy upozorňuje na nějaké, mnohdy neviditelné, problémy v rodině. V jeho horoskopu je pak obvykle jako na dlani vykresleno, v jaké rodinné scenérii se nachází a co jej pravděpodobně tíží.

Setkala jsem se kupříkladu s rodiči, jejichž dítě trpělo pravidelným nočním pomočováním i ve věku cca 8 let. Rodina se jevila navenek jako zcela „dokonalá“, a když jsem se dotazovala, jak se vztahuje otec i matka k dítěti a jak funguje jejich partnerský vztah,  dostala jsem „neprůstřelnou“ odpověď, že je vše vynikající a v nejlepším pořádku. Dítě však rodiče svým příznakem konfrontovalo s něčím, co nezapadalo do tohoto perfektního image. Jeho noční pomočování rodiče považovali za velmi ponižující a „nízký“ projev, za nějž je třeba se stydět a skrývat jej před zraky okolí. Kladla jsem si tedy otázku, co rodiče schovávají před ostatními? Jaké napětí bublá pod povrchem jejich „ideálního“ fungování?

Při pohledu do horoskopu dítěte se ukázalo, že je sevřené jakýmsi tlakem, který mu příliš nedovoluje dýchat, cítí nemožnost se chovat uvolněně a být samo sebou.(Slunce/Pluto) Horoskop ukazoval na nějakou silnou dominantní osobu nebo energii v rodině, která jej tlačila do svého vidění světa a popírala jeho individualitu. Povídali jsme se si tedy s rodiči, jak je tento aspekt obsažen v jejich společném fungování, jestli se k dítěti nechovají jako přehnaně silná autorita. I to však popřeli a tvrdili, že mají s dítětem kamarádský otevřený vztah. Když jsme však pátrali v jejich osobních příbězích do dalších generací, ukázalo se, že oni sami měli rodiče, kteří byli dominantní až despotičtí a díky vyrůstání v takovémto prostředí si do svého dospělého života přinesli jistou sevřenost, strach a nároky na přizpůsobení. Otec dítěte je sevřen nároky na bezchybné fungování v náročné manažerské pozici a nemá na rodinu příliš čas, matka dítěte zase přehnaným dodržováním vnějších pravidel zakrývá svou nejistotu, úzkostné stavy a strach. Oba rodiče si museli přiznat, že svou snahou o „bezchybné“ fungování, dokonalou image rodiny a přizpůsobování se druhým mohou v dítěti vzbuzovat úzkost. Jejich vlastní strnulost a obava se chovat autenticky, vzniklá v jejich dětství, se přenesla na dítě, které se pak nemohlo chovat zcela svobodně a napětí uvolňovalo nočním pomočováním. Horoskop dítěte nám tedy v tomto případě pomohl odhalit nenápadné napětí, které dítě vnímalo jako dominantní utlačující energii, přestože jej rodiče milovali a komunikovali s ním. Nezpracované dětské zážitky despotického utlačování z původní rodiny se u rodičů projevovaly v pasivní formě, nechovali se tudíž ke svému dítěti aktivně utlačitelsky, ale přenesli na něho ve skryté podobě své vlastní zábrany, úzkosti a vnitřní napětí. Celá situace byla tedy výzvou pro rodiče, aby si zvědomili vlastní nezpracovaná traumata a permanentní vnitřní přetlak.

Velmi podobný obraz utlačující energie jsem během praxe objevila v horoskopu několika dětí trpících ekzémem. Nabízí se zajímavá souvislost mezi tím, že se dítě nemůže svobodně projevovat, je něčím „skřípnuté“, ale uvnitř nastřádané energie se derou ven přes kůži. Utlačená životní síla si zkrátka vždy najde nějaký kanál, kudy vyleze na světlo boží. Zdroje útlaku v tomto případě mohou být také velmi nenápadné, několikrát jsem se kupříkladu setkala i s dítětem trpícím ekzémem, které zažívalo nedostatek bezpodmínečné lásky a z toho titulu mělo strach a blokovalo své přirozené projevy.

Psychologický pohled na konstelace v horoskopu dítěte někdy přináší až bizardní variace, kterými je poukazováno na neharmonii v rodině. Kupříkladu jedna klientka se při rozboru horoskopu svého miminka jen tak mimochodem zmínila, že dítě nesnáší zpěv. Pokud mu někdo zpívá, začne okamžitě silně plakat, dokud zpěv neustane. V horoskopu souvisí zpěv s planetou Neptun, jíž mělo dítě silně poškozenou (Neptun/Lilith). Odmítání zpěvu byl však pouze vnějškový symbolický projev mnohem větší blokády, která se v rodině nesla. Neptun totiž na hlubší úrovni souvisí s emocemi a láskou. Zeptala jsem se tedy klientky, do jaké míry si ona sama dovoluje city projevovat? Jak je to v rodině s projevy emocí a lásky a zdali to nejsou především emoce, které jsou v rodinném systému odmítány? Dostalo se mi odpovědi, že ano. Emoce jsou v celé rodině odmítané a považované za tabu. Členové rodiny city zadržují, skrývají, vysmívají se jim a znevažují je, projevy lásky jsou považované za „trapné“.  Malé miminko, vhozené do takovéhoto citově narušeného rodinného systému, reagovalo na tyto energie odmítáním zpěvu, který je symbolem citů. Horoskop i projevy dítěte nám tedy opět ukázaly doslova „díru“ v rodinných mechanismech chování a emocionální deficit členů rodiny, který volal po zpracování.

Jiným zajímavým způsobem, kterým horoskop dítěte reflektuje nevyvážené rodinné energie, je vyhraněný temperament nebo extrémní projevy dítěte, většinou zcela opačné od rodičů. V těchto případech jsou dle mého konstelace dítěte a jejich konkrétní manifestace jakousi „kompenzací“ chybějících  projevů rodičů. Kupříkladu rodičům, kteří mají problém s dodržováním pravidel a řádu (Saturn) se narodí dítě, které má Saturn na prvním místě v horoskopu a na dodržování pravidel a řádu extrémně, až obsedantně, ulpívá. Submisivním rodičům s potlačeným Martem, kteří mají problém se vymezovat a být zdravě agresivní, se narodí dítě doslova „posedlé“ Martem, jenž všechny lidi kolem sebe komanduje a až příliš aktivně bojuje za své místo na světě.

Častokrát jsem se také setkala s tím, že rodičům, kteří mají nezdravě rozvinutý potenciál kupříkladu znamení Panny, se narodí děti s potenciálem Ryb, jenž jsou jejich výrazným opakem. Takovíto rodiče jsou pak donekonečna překvapováni fantazií, citovostí a přirozeným duchovním vnímáním svých dětí, a mnohdy nejsou schopni pochopit jejich vnitřní svět či s ním bojují a potlačují jej svou přebujelou praktičností a ustrnulostí v pouze „funkčním“ životním modu. Již vůbec ten fakt, že se přehnaně praktickým rodičům narodí silně duchovní „rybí“ dítě a není následně v rodinném systému přijato, symbolizuje nedostatečně zaintegrovanou nebo potlačenou energii znamení Ryb v horoskopu rodičů. (Stejně tak lze mluvit i o protikladu Beran/Váhy, Rak/Kozoroh, atd.)

Ve velkém měřítku lze o stejném kompenzačním tématu hovořit v okamžiku, kdy se rodičům, chovajícím se kupříkladu silně flegmaticky, zemitě a klidně, narodí dítě s extrémní převahou ohnivého temperamentu. Jsou to živé, divoké a otevřené děti, neposedové, jenž potřebují řádit, běhat a projevovat se, ale u svých rodičů pro tyto projevy nenalézají pochopení a jsou mnohdy násilím tlačeny do „klidné“ pozice. A nebo opačná situace, kdy se silně extrovertním aktivním ohnivým rodičům narodí malý vodní citový melancholik, který potřebuje klidné fantazijní usebrání, ale dostává pouze smršť aktivit a pohybu, o které nestojí.

Dítě v těchto případech přináší rodičům energii a projevy, které oni sami příliš nežijí, vytěsnili je, ale vrátily se jim v podobě zcadlení přes dítě. Takové dítě coby „návrat vytěsněného“ rodiče svým chováním může i dráždit a provokovat, ale málokteří rodiče jsou schopni si připustit, že dítě pouze ukazuje na jejich vlastní nepřijaté a nežité energie. Děti jsou totiž nesmírně citlivé bytosti a mají tendenci přirozeně kompenzovat svými psychickými nebo fyzickými projevy jakýkoliv nesoulad v rodině i na jemných úrovních. Je pak samozřejmě otázkou, do jaké míry může dítě opravdu žít svůj život a do jaké míry pouze kompenzuje rodinná témata a nutkavě vyvažuje slepé skvrny svých rodičů.

Je velmi smutné, když se z takovéhoto dítěte, nositele vytěsněných energií a témat rodičů, někdy stane jakýsi „obětní beránek“, proti němuž rodiče otočí svou nenávist, neboť v něm podvědomě odmítají část sama sebe. Nenávist a nepřijetí, které dítě zakouší, je přímo úměrně tomu, do jaké míry rodič není schopen přijmout sám sebe v celistvosti svých životních energií a projevů. Někdy je dokonce takováto „černá ovce“ odsuzována a odmítána celou širokou rodinou, na mnoho let odstraněna z dohledu či považována za „divnou“ a „pomatenou“, ovšem paradoxně je to právě tento odstrčený člen rodiny, který svými projevy a temperamentem přináší lék a uzdravení do rodinného systému, důležitou informaci pro všechny. Odmítané a nepochopené projevy a vlastnosti tohoto dítěte bývají klíčem k harmonizaci i ostatních členů rodiny.

To mi ostatně připomíná mnoho mýtů a pohádek, v nichž se do cíle cesty nedostaneme za pomocí krásných ušlechtilých nablýskaných vraníků, ale jen pokud si vybereme toho nejubožejšího vypelichaného koníčka zapadlého na konci stáje. Jestliže přestaneme ohrnovat nos nad jeho ubohostí, ukáže se totiž posléze, že má nadpřirozené schopnosti a jako jediný nás může donést k cíli. Jak zmiňuje C. G. Jung, jen pokud uvidíme a přijmeme své vytěsňované stínové části a „méněcenné“ psychické funkce, můžeme se dostat k cíli, jímž je naše opravdová celistvost, vnitřní harmonie a tzv. „bytostné Já“.

Zvědoměním si našich stínových a vytěsněných energií přes zrcadlení od dětí, nasloucháním tomu, co nám dítě svými projevy a povahou chce opravdu říci, lze z dítěte sejmout zátěž, která mu nenáleží a darovat mu jeho pravý život. Sebe pak můžeme posunout zase o krůček dál k větší zralosti a uvědomělosti, což je největší cíl na cestě seberozvoje.